Archiv autora: Maggie

Beatrice je žena, která neměla možnost volby. Pochází z bohaté rodiny v Empire Bay, která se přistěhovala z Provence ve Francii. První co vás na Beatrici zaujme je její nevšední krása, je vysoká, štíhlá s postavou gazely, plnými ňadry, očima laně a rty krojenými ke smyslnosti. To bylo znát již od dívčího věku, díky čemuž se stala ženou starosty Empire Bay, protože..co víc chce starosta od ženy než aby zdobila? A to ona umí, její srdce nepoznalo lásku, nepoznalo souznění, pouze umělý luxus, který je jen zlatavým pozlátkem utrpení po boku jejího muže Roberta. Je za něj provdaná bezmála 10 let a za tu dobu si vypěstovala ochranný mechanismus skýtající užívání si, pití života plnými doušky, večírky zábava a povrchní přátelství z ní utvořilo dokonalý prototyp damme decadance. Oblíbila si vše co dnešní zhýralý život může nabídnout, včetně opia a absinthu. Její neuspokojivý život tedy denně zapíjí, zaveseluje a také si oblíbila jednu činnost, kterou skýtá permanentní podvádění svého muže. Miluje krásné muže a jejich těla, díky naprosto nulovému citu k manželovi a také ne zrovna něžnému chování k ní z jeho strany, nemá naprosto problém vyhledávat milence a užívat si všeho co jí život skýtá a co jí její muž nemůže poskytnout. Její povaha je těžce popatelná, neboť je tolik obalená povrchní slupkou, že její pravé já může zahlédnout snad jen její pes Rony, Irský vlkodav, který ji vídá plakat v jejím pokoji ve chvílích, kdy není pod vlivem čehokoliv omamného a většinou po pěkném výprasku od jejího impotentního muže. Pro muže bývá zkrátka tou nádhernou ženou na výši, o jejíž kapku pozornosti škemrají potají dary a lichotkami, pro ni? Pro ni neznamenají nic víc než chvilkové zapomnění v šedi a bezvýchodnosti jejího zaprodaného života.

Narodila se v Provence roku 1916 v bohaté rodině Alberta Devarouxe, producenta luxusní levandulové kosmetiky. Ve finanční depresi, která nastala však jejich filiálka zkrachovala a tak se odstěhovali do města Empire Bay, kde měl otec „oobchodní“ přátele. Malá Bea se tedy byla nucena přestěhovat od svých přátel v raném věku zhruba 7 let. Opustila rodný jazyk, rodnou zemi a s maminkou trávila většinu času v sídle. Přeci jen Empire Bay není zrovna vroucí místo, když valnou většinu roku je zde zima. Přese všechno si Bea zachovala jemně karamelový odstín kůže i když značně pobledl. Vystudovala místní gymnázium, a při graduaci si jí všiml místní starosta, byl starší než ona o dobrých 12 let, ale ona dospěla plnoletosti a tak slovo dalo slovo a pro čest rodiny a jméno otec souhlasil se zasnoubením Beatrice a Roberta. Ona nesouhlasila, v tu dobu byla zakoukaná do kluka ve škole a bavil ji sport, nicméně neměla na vybranou. Svatba byla honosná a událost pro všechny ve městě, ona? Ona tam byla to poslední důležité. Tehdy přišla o panenství s klukem, který se jí líbil ve škole, protože představa že o něj přijde s tím děsným mužem pro ni byla nesnesitelná. Za první rok po svatbě se pokusila dvakrát o útěk, který byl dvakrát zmařen Robertovou ochrankou, zakončen pěknou zavyučenou, po které byla „ochořelá“ několik týdnů, neboť měla modřiny i v obličeji. Po druhém útoku, kdy přišla k úrazu, který ji ponehcal a paži dlouhou jizvu, byla příliš vyděšená než aby to zkoušela znovu. Z roberta se vyklubal obyčejný hrubián, který si na krásné ženě vybíjel veškeré zmary a choutky, které plynuly z jeho pocitu méněcennosti. Nebyl ošklivý, ale jeho impotence a neschopnost uspokojit ženu jej doháněla do velmi krutých končin lidskosti, často opojen opiem nebo whiskou pak trestal za své chyby právě Beatrici. Jak jsme již psala v povaze, její srdce se muselo obrnit a obrůst ledem a mramorem. Zůstala z ní jen povrchní slupka, která vyhovuje všemu co se od ní očekává.


Irský vlkodav jménem Rony 

Silas je tak trochu hajzlík s přílišným sebevědomím. Bylo by ale škoda utnout charakteristiku zde a opominout, že i přes tuhle větu se na něm dá najít poměrně velké množství kladných vlastností a dost možná by jej někdo označil i za relativně dobrého člověka – když pomine to sebevědomé vystupování, za kterých se skrývá fakt, že… to vlastně s každým myslí relativně dobře a jeho cílem není nikoho zničit.
Je pak trochu absurdní, že v jeho práci se tak často stává – když dostane od klienta zakázku, aby zjistil, zdali je mu jeho drahá věrná, udělá to a jeho odpověď nakonec bude upřímná. Což jej tak akorát donutilo poupravit si své vlastní pohledy na mezilidské vztahy a pohled na společnost. Už dávno zjistil, že mu vyhovovalo daleko víc vyrůstat a žit v tradiční kmenové společnosti, která se řídila nepsanými pravidly a klidně si troufá prohlásit, že v mnohém předčila společnost civilizovanou – alespoň v lidskosti, v empatii, kterou v lidech nachází jen zřídka. Co se vztahů týče, ujasnil si, že pokud už s někým bude randit, pak je věrnost poměrně stěžejní – není to jen žárlivostí, kterou trpí víc, než by mu bylo milo, ale rovněž přesvědčením, že tak je to jednoduše správné. Tato úvaha však vedla k tomu, že po opuštění rezervace a partnerky, se kterou byl takřka pět let od svých osmnácti, se prakticky nevázal až na jednu dvě výjimky, co mu vydržely třebas rok – z toho prostého důvodu, že u nikoho jiného neviděl smysl. Ač to pravděpodobně zní poněkud nabubřele, nenašel nikoho, kdo by mu za myšlenku bezmezné věrnosti skutečně stál – a vzhledem k tomu, že přesně o tuhle jiskru opíral svou životní filosofii, stal se z něj tak trochu děvkař a sukničkář.
Rád ostatní provokuje svým klidem, zejména, pokud to jsou klienti, kteří mají sami máslo na hlavě. Rád si zachovává svůj odstup, co může působit tak trochu povýšeně a nejspíš to není předpoklad tak daleko od pravdy. Rád vyhrává, ať už je to cokoliv. Jinými slovy, Silas je tak trochu flegmatik, tak trochu egoista a pokud mu něco nechybí, pak je to sebevědomí. Situaci má ve většině případů jednoduše na háku, pevně pod kontrolou. Je poměrně organizačně šikovný, analytická a bystrá mysl mu v tom poměrně dobře pomáhá. Nelze mu upřít ani všímavost, s jakou sleduje svět a mnohdy vidí i to, co ostatní přehlíží – stačí se jen zaměřit na řeč těla, na drobnosti, co o člověku mohou prozradit mnohé. I přes tyto schopnosti nikdy nevystudoval vysokou, bylo by to na jeho energičnost příliš mnoho sezení, příliš mnoho učení se, které by pravděpodobně jednoduše nezvládl a celou školu vzdal – tak se to rozhodl udělat předtím a nezatěžovat se hloupostmi, jako je akademický titul. I přesto má však v hlavě daleko víc než jen selský rozum, řada jeho případů jej donutila vzdělávat se v různých oborech lidského vědění. Cenou za tuto brysknost je však fakt, že působí poněkud chladně, jeho emoce se zdají být pouze povrchovými, což… je svým způsobem hloupost. Dokáže prožívat a cítit velmi hluboce, jen mu to jeho racionalita mnohokrát nedovoluje, neb láska i nenávist zatemňují úsudek a jediné, komu se skutečně povedlo vykřesat v něm takhle hluboké pocity, byla jeho indiánská drahá.
Vytváří kolem sebe určitou iluzi jistoty i toho, že ví, co dělá, ačkoliv je to celé jen hloupá hra a on nemá ani páru. Tyto slabosti, nejistotu, chvíle, kdy ztratí půdu pod nohama z různých důvodů, se snaží nechávat sám pro sebe – snad jen Nana má občas doma chlápka, co si stěžuje a který nejde pro sprosté slovo daleko, pokud jej někdo vytočí nebo, co hůř, zklame.
A přesto je i skrze tu slupku drsňáka docela dobrák. Pokud vycítí potřebu, je ochoten bez váhání pomoci, ať to stojí, co to stojí – zejména svým nejbližším, přátelům nebo jednoduše lidem, co se tváří dostatečně zoufale. Nestalo se jednou, že nakonec vzal případ zadarmo, protože peníze mu jeho pevně daný morální kodex, co do něj nejspíš vtiskl silně věřící otec, nedovoluje přijmout. Je to rovněž důvod, proč u sebe nechává Nanu a Notaha, důvod, proč jej vůbec napadlo navrhnout celý nápad s kódem v podobě jazyka kmene Navajo, což značně narušilo jeho spokojený život bez větších či menších starostí.
Přestože k tomu nemá tak úplně propozice vzhledem k relativně mohutné postavě, v davu působí obecně relativně nenápadně, dávaje pozor na formálnost i upravenost svého vzhledu i odění, protože přeci jen – první dojem udělá člověk jen jednou. Sotva by mnoho lidí mohlo vědět, že pod obvykle bílou košilí skrývá na kůži torza, zad a paží řadu symbolických, navažských tetování, které si stihl pořídit v navažské rezervaci – a že to bolelo jak blázen. Kouří daleko méně než deset let zpět, ale tenhle zlozvyk se přeměnil v jiný – neustále přežvykované párátko v koutku úst, co dost dobře cigaretu povětšinou nahrazuje a on si ji tak dopřeje jen jednou, maximálně dvakrát za den.

Silas se narodil v chladném prosinci roku 1909 v Topece jakožto nejstarší syn misionáře Williama Ecclestona a jeho manželky Alice. V Kansasu však dlouho nevydrželi a Silas se již jako velmi malý, čtyřletý chlapec přestěhoval do Arizony, kde jeho otec nalezl svou práci a též své poslání – mezi kmenem Navajů, v západní části jejich rezervace, kde se mohl usadit a začít se svou misií po té, co si získal respekt kmene díky mírovému vyřešení sporů Navajů a hispánských obyvatel žijících za hranicemi rezervace. Malý (a později velký) Silas v rezervaci mezi indiány tedy prakticky polovinu života včetně dvou nejdůležitějších období – dětství a prakticky celé dospívaní. Hrál si s navažskými dětmi, naučil se plynně hovořit jejich jazykem jako jeden z mála lidí na světě – dost možná, že kromě jeho otce a pár akademiků zabývajících se kmenem, jako jediný, našel si mezi kmenovými příslušníky celoživotní přátele a později rovněž také partnerky. Byl pravou rukou svého otce, neboť podobně jako on silně sympatizoval s původními obyvateli – snad se ani není čemu divit.
Později, když se z malého klučíka stal vytáhlý chlapec a nakonec také hrdý mladý muž, začal vypomáhat ve více praktických úkonech – staral se o chod rezervace, pomáhal opravovat rozbité vodovodní trubky a podobné záležitosti, stejně jako sloužil při různých jednáních mezi Navaji a americkou vládou jakožto tlumočník. Problém byl snad jen ten, že sotva přispíval do rodinného rozpočtu a jeho rodiče měli co dělat, aby uživili sami sebe (a také notnou část kmene pod jejich křídly, neboť nikdy nedokázali odmítnout jejich prosby o pomoc, když byli indiáni v ještě větší hmotné nouzi). Silas tedy správně usoudil, že je nejspíš dobrý čas postavit se na své vlastní nohy, čemuž dopomohl i čistě lidský fakt, že se zrovna rozešel se svou dlouholetou indiánskou přítelkyní a celá její rodina se na něj koukala tak trochu nevraživě. Silas tedy vypadl – poprvé od svých devíti let zamířil pryč z rezervace do prvního většího města – Phoenixu, hlavního města Arizony.
Odjakživa byl všímavý. Bystrý. Naučil se rozumět a rozeznávat řeč těla, nervózní tiky, gesta, která značila lež. Bylo snadné této dovednosti využít, když se tak trochu náhodou přichomýtl k práci soukromého očka – prve jen něco jako asistent při sledovačkách, kdy se střídal se svým šéfem, a nakonec se ukázal být dostatečně šikovný, aby se mohl sám angažovat a brát své vlastní případy – brzy si zvykl, že jeho práce je nejspíš tak trochu amorální vzhledem k počtu rozvodů, které měl na triku, na druhou stranu nikdo nenutil všechny ty nevěrníky zahýbat svým drahým polovičkám.
K Navajům se vrátil až roku 1942 – tehdy již pobýval v New Yorku, když se doslechl o využívání řeči Komančů v menších vojenských machinacích jakožto řeči, která posloužila ke kódování. Došlo mu, že navažština má velmi podobný potenciál, snad i větší vzhledem k její arizonské zapadlosti – od tohoto nápadu už byl jen krůček k tomu, aby poprvé přednesl tento nápad před velení Námořní pěchoty. A světe div se, jeho vize uspěla – dostal za úkol vybrat prvních pár původních příslušníků kmene, aby tuhle myšlenku poprvé odzkoušeli. Vzhledem k omezenější slovní zásobě jazyka, která vskutku nepokývala všechny vojenské termíny, stál rovněž u zrodu malého slovníčku, v němž byly anglické vojnské termíny nahrazeny prostými slovy v navažštině, které se indiáni naučili. Celý projekt dokonale zmátl protivník – i přes veškeré kódování, které Japonci prolomili, si nevěděli rady se všemi těmi cizími výrazy, které jim lítaly vzduchem.
Silas sice vstoupil do armády a získal hodnost seržanta, do tvrdých bojů v Pacifiku však nevstoupil – byl daleko cennější na americké půdě, kde pomáhal verbovat Navaje v rezervaci – alespoň v té nejzákladnější chvíli, dokud neměli dostatečný počet mužů. Po té – stále ve službě – odebral zpět do New Yorku a nakonec také do Empire Bay po té, co zjistil, že menší město bude pro jeho další poslání výhodnější. I nadále se věnoval své práci jakožto soukromé očko, nyní již na vlastní noze, stále byl však seržantem americké armády, jehož úkol byl jasně daný – nikoliv verbovat, ale poskytovat dočasné útočiště i pomocnou ruku všem, co byli buďto nově naverbováni nebo se naopak z bojů vraceli a potřebovali najít místo ve společnosti. Ačkoliv je to pro něj tedy zbytečné, obývá menší domek na kraji města, kde si pro sebe vyhradil třípokojový byt, zatímco větší část vrchního patra je vyhrazena pro kohokoliv, kdo bude potřebovat útočiště. A krom toho si do jednoho ze zbývajících pokojů ve své dobrotě nastěhoval navažské děvče Nanabah i s jejím pětiletým synkem, nejmladší sestru jednoho ze svých nejlepších přátel, který skončil v Tichomoří. Kdokoliv by v tomhle podivném soužití hledal nějakou levárnu, nenajde ji – Nana je i v Silasových očích takřka jeho malou sestřičkou, které má povinnost poskytnout střechu nad hlavou, když ji rodiče vyhodili po té, co se s někým spustila a výsledkem této eskapády je malý chlapec. A Silas? Ten alespoň nežije sám.

Richard je v mnoha směrech morálně rozložený muž. Po návratu se za tu krátkou dobu nebyl schopen přizpůsobit neustále tlachající, přemoudřelé společnosti, která má vždy na jazyku plno řešení, ale žádné není schopná realizovat, pouze kritizovat. Neopovrhuje jí, jen jí není schopen pochopit a je rovněž poněkud únavné poslouchat o neustálých úspěších americké armády na tichomořských ostrovech, když si dokáže zcela přesně vybavit cenu, za níž byly dobyty. Sám cítí, že snad ani nemá právo někým opovrhovat – přestože mu bylo tolikrát vtloukáno do hlavy, že bojuje za svobodný svět a on tomu uvěřil, z některých vzpomínek má zcela jiný pocit. Marnost, osobní selhání… Jinými slovy,  Richard je obětí války a jeden z tvůrců nové ztracené generace. Ale pěkně popořádku…
Obvykle se ani v době před událostmi druhé světové války nesnažil působit jako tahoun davu, nyní se v něm však reálně skrývá. Vyhovuje mu mlčky se zařadit do společnosti, procházet nepovšimnut, bez dotazů skrytý mezi všemi těmi lidmi. V současné chvíli, několik týdnů po návratu a zařazení do skutečného života, se mu to snad nedaří kvůli lehce zanedbanému vzhledu – na každodenní holení, na které si v armádě zvykl, se z vysoka vykašlal, a jeho odění je poněkud ošuntělé a zcela běžné v podobě dlouhého kabátu, ohmataného klobouku, kalhot i košile, co působí lehce zašedle vzhledem k tomu, že se neobtěžoval s bělením či čímkoliv podobným. Pouze boty lehce vybočují ze standardu vzhledem k tomu, že si ponechal své staré vojenské, a tedy velmi dobré a pevné, jakmile člověk najde tu správnou velikost a s trochou štěstí jí vyfasuje (nebo v jeho případě cestou sebere). Zvykl si chodit přihrbený, s očima neustále roztěkanýma všemi směry, téměř až neuroticky zkoumající okolí v očekávání výstřelu ze zálohy, neboť této paranoi bylo velmi těžké se zbavit a není divu, že Richard i čtyři měsíce po té, co naposled viděl bojiště, reaguje na hlasité zvuky trhnutím a hledáním jejich původce. Ve společnosti, kdy se mnoho kluků vrací zmrzačených, není podivný ani jeho poněkud distinktivní znak – lehké kulhání na levou nohu způsobené její dřevěnou protézou, neboť jeho vlastní tkáň končí kousek pod (naštěstí) funkčním kolenem. Před nedávnem se mu naštěstí povedlo nahradit berle za dřevěnou protézu, takže působí pouze jen jako někdo, kdo si nezaběhne maratón, nikoliv regulérní mrzák.
Richarda utvořila válka, prakticky nic jiného. Vzpomínky, fakt, že mu chybí noha, promrhaná přátelství i tucet pohřbů, na kterých byl jen od svého návratu, když si rodiny jeho přátel vyžádal návrat těl synů, bratrů, manželů i milých domů, aby je mohli sami pohřbít, to, že sám zůstal… nu, vlastně sám. Tak trochu si v současné chvíli hledá vlastní místo, práci, kde by se mohl zašít namísto toho, aby celé dny strávil bezcílným bloumáním, co jej tak akorát ubíjí, protože nechává spoustu prostoru na přemýšlení ohledně všeho, co bylo, takže je dost těžké vidět budoucnost. Jsou chvíle, kdy jej iritují i veškeré maličkosti života vzhledem k tomu, že je považuje za poněkud nezasloužené – vzhledem ke všem, co padli a kteří pro mnohé znamenali daleko víc, než jeden veterán bez rodiny, po kterém by se slehla zem a mnoho lidí by pro něj neplakalo. Jeho morální zásady jsou nalomené vzhledem k tomu, že vyrůstal v katolické rodině, kde se dbalo na Desatero – a on brzy přestal počítat, kolikrát ho za poslední dva roky porušil, stejně jako ztratil víru v Boha. Po tom, co se dělo? Čeho všeho byl svědkem? Sotva mohl hledat oporu v jakési síle na nebesích, která – jak se zdálo – nebyla vůbec interesovaná ve věcech pozemských. Stal se z něj flegmatický melancholik, který spoustu věcí nechává plynout a jednoduše je neřeší, protože v nich nevidí význam. Jeho energičnost a potřeba neustále vědět, co se kolem děje, se změnily v neutucahjící únavu a potřebu kontrolovat snad vše okolo, aby jej nic nemohlo překvapit. Jednoduše řečeno, poslední dva roky vzaly jeho osobnost, rozbily ji a nakonec je nepřirozeně uspořádaly asi jako Picasso své Avignonské slečny.
Přesto není nadšený, když tyhle pocity, vzpomínky vyplují na povrch. I díky působení v armádě, kde si zvykl na určitý styl humoru, si dokázal vytvořit lehce sarkastickou krustu, díky které může na neznámé působit, jak hrozně má všechno na háku, ačkoliv… nu, jak již bylo vysvětleno, nemá – flegmatičnost mu v tom tak akorát pomáhá, kdy si z mnohých lidí nic nedělá a své znechucení či podráždění tak dává najevo jen velmi zřídka. Ostatně, ač v mnohém nesouhlasí s názory a postoji společnosti, zdá se snazší vše ignorovat, případně to odbýt nějakou bryskní, super chytrou poznámkou, než se pouštět do hádek nebo rvaček, kterým se vyhýbá, sic jsou chvíle, kdy se mu třese ruka, jen by se stačilo rozmáchnout a dát ránu pěstí – pozůstatek veškeré agresivity i podivného řešení konfliktu, které nabízí válka.
Richard je pijan a silný kuřák. První kvůli odchodu z armády, druhé kvůli armádě, kde se kšeftovalo s cigaretami a jednalo se o hodnotné zboží i určitý luxus. Těchto zlozvyků se nezbavil a upřímně to ani neplánuje. Mezi další zlozvyky také patří neustále drbání na zátylku, pokud je nervózní, a v obdobných chvílích také nesourodé blábolení, když nedokáže najít správná slova. Jeho talentem, ke kterému se v současnosti občas vrací, je zpěv a hra na kytaru.

Richard se narodil jako druhorozený syn dne 3. března 1910 v Bostonu automechanikovi Jamiemu a jeho ženě, manželce v domácnosti Silvii. Krom nich jeho rodinu tvořil i o tři roky starší bratr Danny a kruh sourozenců po dvou letech uzavřela i mladší sestřička, benjamínek Lizzie. Jeho dětství bylo docela normální, skládalo se z her s Dannym, pomáhání tátovi dávat dohromady rozsypaná auta, ač automobilový průmysl byl tak trochu v plenkách, nebo vymýšlení blbostí s jeho kamarády ze základní školy. Jenže jako celý svět, i jeho dětství se změnilo rokem 1917 – rokem, kdy USA vstoupilo do první světové války a jeho otec byl mezi jedněmi z těch, kteří se zapojili do bojů po té, co rok předtím narukoval a nastoupil k povinnému výcviku.
S bráškou museli pomáhat Silvii řídit domácnost, neb žold sotva zvládal uživit tři hladové krky, a situace se ještě zhoršila po té, co se vrátil jejich táta – poznamenaný tím, co viděl a z čeho se nikdy nevzpamatoval. Je patrné, že Richard je synem svého otce, neb i z Jamieho se stal pijan, co utápěl svou mizérii v chlastu a snažil se na dně lahve najít smysl bytí. Nutno dodat, že jej nenacházel a hledal na špatném místě. Chování obou kluků se zhoršilo, ani ne tak vůči matce, jako spíše vůči otci, kterého po  probrání a zjištění, že jednou byl možná hrdina, ale nyní je tak akorát ožrala, co nejde pro nevybíravé slovo daleko, přestali respektovat – není nejspíš nutné dodávat, že iniciátor téhle malé rodinné vzpoury byl hlavně starší Danny, zatímco Richard se k němu jednoduše přidal a následoval vzor, který mu Danny vytvářel. Atmosféra mezi pěti lidmi, co se navzájem odcizili, nadále houstla a vlastně se nikdy nevyřešila – až po otcově smrti v zimě 1929, kdy se jejich táta jednoduše zpil do němoty a na cestě zpět umrzl ve škarpě, se situace trochu uklidnila a rodina se začala scházet častěji než jen při výjimečných příležitostech.
Oba bratři však rovněž dostáli genům svého otce v tom, že narukovali dříve, než bylo třeba – Danny, který se živil jako pilot malých civilních letadel, vstoupil k letectvu roku 1936 a Richard se přidal roku 1939, kdy bylo již jasné, že herr Hitler nenechá Evropu na pokoji, na rozdíl od svého bratra však našel svou pozici mezi mariňáky, konkrétně 1. divizí. Zlomovým datem se zcela přirozeně stal 7. prosinec 1941 a útok na PearlHarbor, při němž zemřel Danny, jehož jednotka měla na Havaji své základny. Richard byl následkem japonských expanzivních akcí v Tichém oceánu prve převelen na Nový Zéland, odkud pak směřovaly veškeré vojenské operace 1. divize, kterých se Richard účastnil a které mu svým způsobem pomohly pochopit jeho otce – to, proč se stal tím, kým se stal, neboť kvůli nepříteli se půvabné ostrovy Pacifiku proměnily v peklo a zprvu natěšení kluci, očekávají boj v touze pomstít své příbuzné, přátele i svou zemi, se stali vrahy bez špetky svědomí, kteří dokázali vystřelit bez přemýšlení na cokoliv živého, aniž by měli jakýkoliv blok svědomí, ač každý boj byl nahrazen odpočinkem. Richard tak úspěšně se svou jednotkou prošel bitvu o Guadalcanal v létě a na podzim 1942, operace Cartwheel v podobě bojů o Novou Guineu a Novou Británii od prosince 1943 do března 1944 a nakonec i jeho poslední boje – bitvu o Peleliu, nejhorší a nejkrvavější pro celou divizi na malém, bezvýznamném ostrůvku. Richard přišel o nohu při výbuchu miny hned první den vylodění – 15. září 1944. Zranění dostatečně vážné, aby nemohl pokračovat v dalších bojích, mu zajistilo jízdenku domů, které předcházel krátký pobyt ve vojenské nemocnici na australské pevnině, kde se zahojilo to nejhorší z jeho zranění – samotný pahýl nohy. Stejně neměl kam spěchat, neboť z jeho rodiny jej doma čekala pouze sestra, co měla sama dost starostí s rodinou vzhledem k tomu, že její muž byl naopak nasazen v Evropě. Silvia zemřela na konci roku 1942 kvůli špatnému srdci – které definitivně zničil žal po prvorozeném synovi a faktu, že i její druhorozený se brodil kdesi v bahně a krvi mimo domov. V první chvíli se vrátil do Bostonu, ale velkoměsto na něj bylo… příliš velké, plné lidí, hlučné, že ho brzy začal nesnášet a našel si nový domov, nepříliš daleko – v Empire Bay, kam se přestěhoval na začátku prosince 1944, do malého bytu. S pocitem zmaru, s jednou nohou a jedním prakticky zhojeným pahýlem a s žádnými očekáváními

Na první pohled by se dalo říct, že se jedná o slušňáka. Minimálně košile, sako a upravený ač mírně ležérní vhled tomu napovídá. Jak ovšem víme ,tak šaty sice dělají člověka, ale vzhled není ani zdaleka všechno. Pod slušně vypadající slupkou tedy najdeme člověka, který si velice pečlivě chrání své soukromí. Jen málo koho si pustí blízko zvlášť v tomto nevyspitatelném světě, kdy jdou všichni jen za penězi a chtějí se dostat na pomyslném společenském žebříčku co nejvýš to vůbec jde. Ve specifických případech se vyšplhat až na samotnéhodona.
Sam žádné takové ambice neměl, pro něj to znamenalo moc krve a zabíjení, přece by si takovými zbytečnostmi nešpinil ruce. Sice měl rád svůj vyšší příjem, který mu plynul z obchodu, kterým se živil, ale to vše jen pro to, aby si mohl žít svůj klidný život. Nestál o problémy, nezajímaly ho mafiánské rodiny, obchodoval zkrátka s tím, kdo mu zaplatil. Ať už to byl Falcone, nebo nějaký člověk z ulice. Osudy jeho zákazníků mu byly většinou naprosto fuk. Proto si může být kdokoliv jistý jeho diskrétností. Jedná vždy na rovinu a poctivě, to samé pak vyžaduje od svých klientů. V momentě kdy jde o business tak je nesmlouvavý. Vždy trvá na své ceně. Rozhodně není radno ho nějak provokovat, nebo dokonce podvést. Něco takového nikdy neodpouští a v každém případě ho za nepřítele mít nechcete. Sice násilí nevyhledává, ale zkrvavit si ruce mu v takovémto případě nevadí. To se pak projevuje jeho stránka která nezná slitování a bude to hodně bolet. Vždycky je ozbrojen, byť to třeba na první pohled nevypadá.Jeho oblíbencem se stal starý dobrý Colt 1911, na který se může vždycky spolehnout a neustále ho nosí u sebe. Doma byste pak našli další zbraně jiných ráží, ale tohle je jeho srdeční záležitost se kterou se naučil zacházet téměř k dokonalosti.
Užívá si posedávání v baru, pravidelně se sklenkou whiskey v ruce se kterou tak ledabyle šoupá po stole. Když má pochmurnější, nebo nabitý den můžete ho najít, jak si jej zpříjemňuje jedním z doutníků nejvyšší kvality. Je spíše introvert a své pocity si přísně hlídá v sobě, pokud se ovšem neobjeví člověk, kterému by opravdu věřil. Už jen proto aby si vytvořil kontakty, se poměrně často pohybuje ve společnosti. Vždycky se snaží působit příjemně, ale nikdy ne vlezle, dodržuje osobní prostror a dokáže respektovat soukromí. Zajímá se jen o své přátele nebo osoby, které ho nějakým způsobem zaujmou.
Ale abychom nastínili i nějaké ty špatné stránky, tak tím je snad jeho lehce sadistická stránka, kterou za normálních okolností necháváuzavřenou v sobě. Problém nastává, když ho někdo naštve. Což se může i přes přísnou sebekontrolu stát. To si pak vybíjí na lidech, kteří ho zradili nebo nějak podvedli. Vyžívá se v mučení ať už psychickém nebo fyzickém, snaží se používat slabosti ostatních proti nim samotným. Každý nějakou má, ať už je to rodina, nějaká neřest, slabost, zkrátka cokoliv. A právě on umí být dostatečně trpělivý, aby takovou slabost v lidech našel a počkal si, až ji bude moct použít proti nim.
Jeho vášní kromě pořádných bouráků, za kterými se vždycky otočí se stal bouldering. Tedy lezení po skalách na než nepotřebuje partnera, ale může se u této činnosti sám vybít. Navíc je to multifunkční, dynamický a extrémně fyzicky náročný sport, který mu zaručuje, že veškeré jeho svaly dostanou zabrat a jako bonus se i vyrýsují.

Samuel se narodil 19. 6. 1921 ve Velké Británii, v době kdy už ustaly zmatky po První světové válce a vedl si poměrně normální život. Vyrůstal ve spokojené rodině obklopen dvěma staršími bratry. Byl takovým chráněným dítětem, pro kterého se všichni snažili udělat maximum, ale naštěstí nezpychl ani se nestal rozmazleným frackem. Naopak vždycky cítil smysl pro povinnost a dodržoval nějaké morální zásady. Byl to hodný hoch, bylo mu umožněno vystudovat základní statní školu, a přestože byl introvert, tak si k tobě našel pár přátel,se kterými trávil volný čas. Všechno se změnilo při přechodu na střední školu, kde se dostal do špatné party, když se zkoušel najít místo kam by mohl patřit. Někoho s kým by mohl trávit volný čas a nemusel sedět doma. Bohužel narazil na skupinu lidí, která chodila po všech možných klubech, brala drogy, zkrátka vedla bohabojný, násilný život bez závazků, bez autorit, bez zásad. Rozkmotřil se s rodiči, z domu utekl a žil životem ulice. Živil se prodejem drog, za něž utržené peníze taky utrácel, prostě takový neverendingcircle.
Rok 39 ho zastihl v base. Byl na úplném dně. Zatkli ho při pouliční rvačce a když u něj našli několik gramů drog bylo jasné, že si nějakou dobu posedí. Musel se vypořádávat s abstinenčními příznaky, protože ve vězení se mu žádných návykových látek samozřejmě nedostávalo. Jenže pak nastala válka. Řekl si, že raději zemře v nějaké válce, než aby shnil v base, takže narukoval.
A tak začal jeho výcvik, aneb jak udělat ze zbídačeného budižkničemu chlapa, který je schopný střílet, něco fyzicky vydržet a přežít válku. Kupodivu ho výcvik začal bavit. Bavilo ho učit se střílet, zacházet s veškerým dostupným druhem zbraní, makat na svém těle, překonávat různé nástrahy, které mu na cvičišti připravili, snad aby mu to šlo snáze na bojišti. Dynamo, to byla první operace, do které ho nasadili a on se tak připojil k evakuaci jednotek z pláží u Dunquerku. Poté byl převelen do leteckých jednotek a čelil tak Němcům v bitvě o Británii. Přestože měl nulové zkušenosti, tak se mu s jeho Spitfirem poměrně dařilo. Dokonce se mu podařilo sestřelit i několik strojů Luftwaffe, jenže to taky nešťastnou náhodou koupil a jeho stroj se zřítil do moře. Naštěstí se mu podařilo z hořícího letounu katapultovat, ale jak se ovšem dostal na pevninu to už netuší.
Probudil se z bezvědomí v nemocnici, měl popálený bok, pár zlomenin, tržnou ránu na hlavě a několik menších jizev po těle. Věděl však, že do bitevního pekla se už vrátit nechce, stejně tak se nechtěl vrátit do míst, kde se stal doslova odpadem lidské společnosti, domů nemohl, tam už nad ním zlomili hůl. Rozhodl se proto pro zcela nový začátek. Peníze, které si vydělal službou v armádě, použil a koupil si jednosměrnou jízdenku do Ameriky. To se psal začátek roku 1942. A tenkrát poprvé spatřil Nový svět, zemi nových možností. Usídlil se ve městě Empire Bay na východním pobřeží.
Zde se z nějakého důvodu usadil a začal se zbytkem peněz podnikat. Kupoval kvalitní doutníky z Kuby, Mexika a vlastně z celé Latinské Ameriky, které pak přeprodával místním. Navíc nebylo těžké schovat pod krabice doutníků pár pytlíků nejrůznějších drog, kterými zásoboval zdejší podsvětí a z nichž měl čistý zisk. Za ty tři roky co tu pobývá, si už stihl vybudovat slušné jméno, rozjet velký business a sehnat si místo kde mohl v klidu žít.
Teď se snaží splnit si sen – vydělat dost peněz, aby si mohl koupit Pontiac Chieftaincabriolet a snad najít někoho, s kým by svůj život vůbec mohl sdílet.

Frank už dávno není takové pískle jako kdysi. Ačkoliv má stále hubenější postavu, nepůsobí už tak neškodně. Roky v zámoří udělali své a Frankovi se nyní výrazně rýsují svaly v oblasti břicha a paží. Nikdy ho neuvidíte jinak, než s hlavou hrdě vztyčenou a se svým metrem osmdesát sedm vesele ční nad menší obyvatele Empire Bay. Jeho pleť, neitalsky světlou, zakrylo lehké olivové opálení, a i když časem vymizí, prozatím se blíží více svému lidu a zemi. Svůj taliánský šarm však neztratil. Atraktivní rysy jeho obličeje mají za vinu, že leckteré děvče se na něj sladce pousměje a čokoládové oči pak plní jiskřičky nezbednosti skrývající touhy a představy mladého Santoriho.
U Franka by se nestalo, že by nevypadal upraveně. Krátké tmavé vlasy má vždy pečlivě ulíznuté, tvář hladkou a nehty zastřižené a čisté, je to takový typický gentleman. Jeho šatník se skládá zejména z košil a obleků, kabátů a klobouků, ovšem i on má někdy chuť obléknout se trochu ležérněji. To pak vytáhne svou starou koženou bundu, pod kterou má tradičně košili a společenské kalhoty. Co se bot týče, polobotky to jistí vždy.
Se svou nově přijatou prací se pak u něj lze dohledat i pistole schované v saku či za pasem a snad nikdy bez ní neopouští svůj byt. Nikdo totiž netuší, co by se mohlo stát a Frank by nerad skončil s rozmáznutým mozkem po ulici.
Už od mala byl Frank chytrým, přátelským chlapcem, kterému záleželo na jeho rodině a přátelích. Vyrůstal v chudobě, kde se naučil vážit si toho, co měl a co si mohli dovolit. Byl vždy hodný a dokázal se postavit za to, v co věřil, tvrdošíjně si za tím stál a nenechal si názor vymluvit. Paul ho naučil, že ne všechno se dá získat úsměvem a zdvořilostí, občas člověk musí použít svaly a sílu, aby dosáhl svých cílů. A byla to pravda. V dnešním světě byl každý podplácen, účty se vyrovnávali surově a hodný, dobromyslný člověk by v takovém vesmíru dlouho nevydržel. Kdo se nenaučil obrátit na svou tvrdou stránku, ten neměl šanci se uchytit. Bylo to nepsané pravidlo, které se vrylo hluboko do mozků všech.
V armádě si mladý Santori zvykl na výše postavné, na plnění jejich rozkazů, na zabíjení těch, na které ukázal prezident. Nebyl zlý, jen nedovolil, aby se mu to dostalo pod kůži. Žen a dětí by se ale nedotkl. Odmítl by, kdyby mu to někdo nařídil. Věřil, že něžné pohlaví a nevinní prckové si nic z toho nezasloužili. Čest mu velela se o ně starat a ochraňovat je, ne ukončit jejich život. S touto vlastností se už narodil. Jeho táta ctil svou manželku a děti a on věděl, že je to správně. Je to takový galantní talián už od matčina lůna.
Co se jeho koníčků týče, velmi rád čte. Když má volno, rád si pustí rádio a ztratí se v klasické literatuře, případně se přehrabuje ve svém autíčku, Lincolnu Continental z roku 42. I když u tohohle auta se raději neptejte, kde ho vzal…
Občas neodmítne cigaretu a samozřejmě, jako každý jiný muž, má rád alkohol, ženy a dobrou zábavu. Nejvíce času ale stejně tráví se svým přítelíčkem Pauliem.

Rodina Santori si nikdy nemyslela, že by jednou mohla přeplout tu velkou louži a usadit se v Americe a přeci se tak stalo. Když Sicílii ovládl Mussolini a započalo vyhlazování mafiánských
rodin, Alberto Santori tušil, kam celá Itálie spěje. Kontaktoval proto několik vlivných lidí, kteří by jim pomohli emigrovat do Ameriky a tak se také, o několik málo týdnů později, stalo. Společně se svou manželkou, sedmiletým synem, pětiletou dcerou a nenarozeným děckem dopluli do Empire Bay za vidinou lepšího života. Jako většina emigrujících však Alberto skončil v místních docích, kde tvrdě pracoval, aby uživil svou rodinu a onen sen o zářné budoucnosti se rozplynul.
V březnu následujícího roku se do rodiny narodil další chlapeček, kterého pojmenovali Frank. Frank Leonardo Santori. Ačkoliv jako jediný měl opravdové americké občanství od narození, od ostatních kluků ze sousedství se nelišil snad ničím. Stejně jako oni byl tvrdohlavý, smělý a měl pro strach uděláno. Anglicky uměl jen několik základních frází, a aby se naučil více, začal chodit do školy. Ve čtvrti plné Italů by se to jinak nikdy nenaučil.
Když nastoupil do první třídy mezi samá americká děcka, nepatřil mezi ty oblíbené. Spíš naopak. Jakožto jediný talián ve třídě se stal terčem posměchu, ať už kvůli chudým poměrům jeho rodiny, nebo protože neuměl anglicky. Děti si vždycky najdou něco, čemu se dá posmívat. Naštěstí se malý Frank seznámil s o rok starším klučinou, taktéž Italem a brzy se stali nejlepšími kamarády. Paulie chránil hubeného Franka před šikanou a ten mu na oplátku zachraňoval krk díky své chytrosti. Stal se mozkem operace.
Státní střední školu vystudoval Frank bez velkých obtíží a na rozdíl od svých sourozenců Sáry a Carla se nechystal na vysokou školu, ani nevěděl, co by vůbec v životě chtěl dělat. Místo toho se dal s Paulem do drobných loupeží. Jednou se jim to však trochu zvrtlo a Franka chytili. To mu bylo sedmnáct. Po třech měsících nekonečných soudů, dohad a čekání na dovršení jeho plnoletosti dostal na výběr mezi vězením, kde by strávil zbytek svého mládí, a armádou. Samozřejmě si vybral armádu.
Ta se mu stala domovem na další dva roky a započala tak druhá etapa jeho života.
Vlastně to na té vojně nebylo tak špatné. Spoustu věcí se tam naučil, řídit a pořádně se prát, střílet a balit holky. Navíc většinu času stejně jenom jezdili z místa na místo a bojovali jen málokdy. Dobrovolně se přihlásil mezi ty, kteří osvobozovali Sicílii a rozhodl se tak podívat se na ostrov, o kterém slyšel tolik a aby konečně pochopil, proč je otec ze země odvezl.
Rok 1944 strávil kličkováním mezi kulkami v Německu, kde byl také postřelen a po čtyřměsíčním pobytu v nemocnici dostal dovolenou. Díky Pauliemu se však z měsíce volna stalo propuštění. Po dlouhé době se vrátil zpět do Empire Bay.
A tak třetí část jeho života nabrala nečekaný obrat. Paul nejen, že ho dostal z armády a on se mohl spokojeně vrátit domů, sehnal mu i místo u jedné z mafiánských rodin ve městě, konkrétně Rizzo’s crime family mu nabídla místo na Paulovo doporučení. Zatím ani nemíní s tou prací přestat. Má slušné peníze a kluci Rizzovi jsou mu jako druhou rodinou. Jenže kam až ho tahle cesta zavede?

 
Srovnávat Jacky s dívkami z obálek předních módních časopisů je jako srovnávat jablka a hrušky. Pravda, vždy se doberete k výsledku, že se jedná o ovoce, ale již ne o stejné kusy. V případě Jacky se jedná o mandarinky – nejoblíbenější kousek ovoce, po kterém voní – a třeba… jahody. Dle rozboru jejího myšlení totiž nikdy nebude tou, které k nohám padá celý svět a jen tiše vyčkává, až jim hodí jako kost svůj úsměv a sladké zamrkání na první pohled nevinnými kukadly. Co na tom, že se může chlubit poměrně dlouhýma nohama laně? Že je od pohledu ladná, elegantní, vlastně… hodilo by se i slůvko ‚vzrušující‘? Možná na tom mají podíl i velmi výrazné ženské křivky, tolik typické pro její ženskost, které se na ní nalepily hlavně na střední škole. Obzvláště, co se poprsí týče, ačkoliv nevybočuje nijak z řady se svými 75B.

Bledá pleť, co jasně odkazuje na předky ze severu, ač příjmení – i to vedené za svobodna – naznačuje pravý opak, si jde ruku v ruce v kontrastu s dlouhými zrzavými kadeřemi, věčně rozpuštěnými, aby spadaly ve vlnách po zádech v podobě ohnivého vodopádu. Jen málokdy se je snaží zkrotit spletením do copu nebo, ještě hůř, složitějšího účesu, na které si nepotrpí. Konec konců muži to beztak neocení – radši ji chytnou za dlouhé kadeře a škubnou pro ten chvilkový pocit dominance, kdy mají vše pod kontrolou. Aniž by tušila, že sama vlastní ten nejzářivější poklad, jaký by jí mohla každá dívka závidět – ty nejkrásnější, tyrkysem obdarované oči. Velké, věčně vystrašené, ač čas od času do nich pronikne bojovná povaha šelmy. Takové, co zaujmou na první pohled. Panenkovské, ohraničené dlouhými hustými řasy, zvýrazněnými řasenkou a kočičími linkami, co na sebe zvládla napatlat za pochodu. Někdy přidá i kouřové líčení po vzoru let dvacátých, dávno zapomenutých, pokud to situace vyžaduje. Nad nimi klenuté upravené obočí, mezi kukadly pršák posetý hromadou výrazných pih, rozesetých i po lících. Plné růžové rty našpulené ve věčném nesouhlasu, spodní často rozkousaný tím, jak do něj zatíná zoubky, když je nervózní nebo nad něčím neúnavně přemýšlí.

Tato mladá dáma, kterou oslovují různými zkomoleninami jejího jména, až pro ni přichází v úvahu představovat se zdrobnělinou ‚Jacky‘, je dokonalým příkladem někoho, kdo hledá i v té po okraj nenávistí naplněné osobě špetku dobra, kterou je třeba rozdmýchat a vytáhnout na světlo. Složitou povahu u ní nikdo hledat nemůže a vlastně ani nesmí – nezdá se býti jednou z těch komplikovaných femme fatale, jejichž blízkost způsobí zkrat v mužském mozku a přítok krve obsluhuje tu část, která se obvykle nachází skrytá pod látkou kalhot. Jistě, sama se umí vyšvihnout a po jejich vzoru působit jako ztělesnění snů, na druhou stranu dokázala svými nejistými gesty dát najevo, že se po tomto jevišti nepohybuje dlouho a osobitá ženskost zůstává zdůrazněna pouze maskou utkanou z iluzí, falše a klamu, k nimž se uchylují novináři bažící po pravdě. Čistá dobrota srdce ze sytě modrých očí, pohrávajících si s azurovým mořem karibských ostrovů. Na svět pomrkává poměrně plachým pohledem děvčete, které si je až příliš dobře vědomo moderního pojetí ženy: silné, soběstačné bytosti se sex-appealem na rozdávání. Takové, která se po válce musí obejít bez muže a tuto úlohu  zvládá na výbornou. Jacky byla do této pozice uvedena spíše nešťastnou náhodou, když se její manžel stal obětí pouličního konfliktu a skončil zastřelený a ubodaný ve špinavé uličce West Side.  Jacky je totiž všechno, jen ne charakterní pojetí nezávislé ženy s ostrými lokty, ačkoliv poslední roky se už dokázala obejít bez muže až snad na dvě výjimky – otce, bývalého italského mafiána, který zanechal své práce a odešel na odpočinek, a syna, brzo slavícího sedmý rok života.

Sama se nezdráhá odpustit… prakticky vše. S mizivou pravděpodobností existují určité meze, jenž hovoří o opaku. Navzdory tomu si ale každý v jejím okolí může blahopřát, neboť na ně nenarazila. Ne v hloubi své hlavy, kde se sice snoubí racionalita se základními mateřskými pudy. Stále se tu však nachází dostatek prostoru pro malou naivní holčičku věřící ve šťastné, dlouho očekávané konce. Pokaždé, zas a znova, ač ví, že by neměla, hledá na lidech to nejlepší, tu jiskřičku dobrá, co vede k ospravedlnění pro jejich činy – trauma z minulosti, psychická porucha, to je jen střípkem pro všechno, co může být vysvětlení pro hrozné, někdy možná i nelidské činy. A Jacky každý z těchto argumentů použije, aby se na někoho nemusela dívat skrze prsty. Snaží se pochopit bez odsouzení, nesouhlasí s předsudky a raději pátrá po pravdě ukryté v několika vrstvách, což jí pomáhá i v kariéře novinářky, ač si tím čas od času přivede do života tak akorát trable. Pokouší se pochopit, proč onen člověk tak učinil své rozhodnutí a co ho k tomu vedlo, ač se to někdy zdá nemožné. Sama si připomíná vlastní útěk před minulostí a ty chabé důvody vedoucí k iracionálnímu rozhodnutí.

Mnohokrát se spletla. Mnohokrát byli tito lidé, kterým se snažila pomoci, nevděční a její pomoc krutě odmítli. Nebo hůř, zneužili, a Jacky tak schytala kopanec od života přímo do žeber, do žaludku, do slabin. Odradilo jí to někdy? Ne. To by se pak stěží dalo mluvit o silné vůli. Jacky totiž dokáže být pořádně tvrdohlavá, když se za něčím stojí. Aby vás upokojila, možná vám něco odsouhlasí, ale sama pro sebe si bude brblat a věřit své verzi, ačkoliv pár pochybností se jí kupodivu připlete pod nohy a rusovláska se zamotá do spleti tvořenou záhadami a uvažováním nad novým přístupem k celému problému. Za druhé vlastní celou řadu zásad, jejichž obsah se snaží dodržovat a nikdy neporušit. Zabít? Nikdy. Možná žije ve světě, kde je přirozeností u sebe nosit revolver a vytáhnout ho na každého, kdo se zachová poněkud nevhodně, ale už jen představa, že by jí něco takového hnízdilo v kabelce, ji nutí zachovávat si chladnou hlavu a odepírat tuto možnost. Ublížit? Jen v nejkrajnějších podmínkách, když by šlo o život. O její? Možná. Hlavně však o existenci drobného chlapečka, sotva šest let starého syna, jehož se před špatnostmi světa pokouší bránit s hrdostí matky lvice.

Nikdy nebyla žádnou hrdinkou a jeden se nemůže divit. Dokáže být překvapivě silná povahově, věrná až za hrob, že nikdy nezradí – ví, že nesmí. Nechce. Pak by přeci upustila ze svých zásad a co by drželo její život pohromadě? Co by mu dávalo řád? Nic. Fyzicky? Fyzicky je to bída a jediné, co ji chrání, je štěstěna zaručující, že za celý její krátký život se Jacky nestalo nic horšího než… neštovice a angína. Ale co kdyby se jednalo o někoho jiného než je její malý Danny? Dokázala by dělat šílenosti, zahodit podstatu lidskosti vedenou pudem sebezáchovy? Snažila by se dotyčnému pomoci za cenu toho, že jí samotné bude ublíženo? Ví, že ano. Ve skrytu duše si dokáže něco podobného přiznat s těžkostí kamenů uleželých na srdci, ač by nahlas tvrdila, že dokáže být natolik sobecká, aby chránila pouze sebe a svého syna. Dbá na ostatní a na sebe ne, protože věří, že každý dobrý skutek se po zásluze vrátí a že svět by stál za nic, kdyby si lidé odmítali pomoci. Za třetí nedokáže být typickým představitelem svého druhu, což je občas na škodu. Chyba, kterou mnozí zneužívají. A Lú? Nechá se, bůh ví proč. Snad jen aby měli radost a právě tato krutá pravda ji čas od času nechává topit se v slzách, ublíženosti a lítosti, které zahání s nadějí upínající se k dalšímu dni. K lepšímu zítřku. V tomto se řadí k nenapravitelným sníkům a idealistům, mnohdy ztracená ve svém světě. Optimismus si dokázal probojovat své místo na výsluní také – povětšinou září pozitivní energií, ač mnohdy zmatenou, a na tváři jí při vstupu do obchodu nebo kavárny hraje malý veselý úsměv. Protože dívat se na svět šedě? To by o své ideály pěkně rychle přišla.

Věří na pravou lásku, na pocit tak silný, že by pro něj udělala vše, jen aby mohla protáhnout o něco dýl ten bolestivý tlukot srdce narážejícího do žeber. Na zamilované pobláznění, díky kterému se bude culit jak malý blázínek, lítající v tom až po uši. Problém je, že tento svět dává pramalou možnost utvořit si vlastní román. Dnešní době vládne krutá ideologie, kdy dívky mnohdy hledají jen flirt a muži zas zábavu na jednu noc. Prožila pár románků, žádný však nedopadl tak dobře, aby někam vedl k dlouhodobému vztahu – snad až na jeden. Jeden, který v jejím srdci zanechal díru několikanásobně přelepenou kobercovkou a z něhož vzešlo štěstí i připomínka osudného vztahu, její malý Danny. Není dne, kdy si na zesnulého manžela nevzpomene, kdy se nepokouší vytěsnit vzpomínku na něj z hlavy. Její chování s muži? V kostce se dá zařadit jakožto ztracený případ. Obvykle zčervená ještě dřív než promluví, a když se tak stane, akorát se zakoktá při pohledu do jeho očí. Začne popotahovat košili nebo kabát, co má na sobě – ať už se jedná o kousek z její vlastní sbírky či kusem oděvu dotyčného muže, hrát si s pramínkem vlasů, že vypadá, jako by v další chvíli měla utéct. Dokonale ztracená, ještě než přijde na slova. A lichotky? Ty přijímat neumí. Místo toho dál rudne a koktá, vůbec ne jako mladá dáma.

Miluje hvězdy. Je schopná prosedět na pavlači půl noci a prostě jen pozorovat noční oblohu, šeptem si opakovat souhvězdí jako vlastní soukromou mantru. Za každou hvězdou hledá její vlastní příběh, stejně jako tomu je s jejími příběhy. Hudba se také stala její součástí. Hraje na violoncello staré klasiky, zasněná, ve svém světě, který jí hudba přináší. Ale krom toho? Broukání oblíbených songů spolu s praskající deskou vyhrávající na starém, otlučeném gramofonu. Pokud by ji měla symbolizovat květina, pak jedině vlčí mák, jehož lehká, snad možná trošku vtíravá vůně, doprovází Jacky na každém kroku. Nenapravitelně mlsá ve dlouhých chvílích u knihy – obvykle zamilované, jak jinak, ovšem obvykle klasiky, nikoliv degradující červené knihovny – na lžičce arašídové nebo čokoládové máslo. Obecně miluje čokoládu. Nikdy ji nezahlédnete v ničem jiném než v sukni nebo šatech. Obvykle s vysokým pasem, patřící do současné módy. Vzorované – puntíkaté, proužkované nebo květované, na tom nesejde, v pastelových, ale veselých barvách. A pak? Drobnosti. Cinkot zvonkohry při větrném dnu, západ slunce na obzoru, svíčky, barvy impresionistických obrazů, mašle a květiny do vlasů, smích jejího malého chlapečka… Drobnosti, které tvoří svět.

Rok 1918 – První světová válka, pohlcující střední část Evropy, doznívá s posledními podpisy smluv uznávajících konec nerozvážného konfliktu. Do toho neradostného světa, zpustošeného bojem o moc a vůdcovskou pozicí, se narodilo malé děvčátko dvěma prapodivným rodičům – zdravotní sestře, jejíž kořeny sahaly hluboko do skotských vysočin, a otci italského původu, bývalému mafiánovi. Nepatřili mezi výkvět společnosti ani na jedné straně bariéry, na druhou stranu alespoň měli klid. Po Giovannim se nikdo nepídil, pokud se nerozhodl vyvolávat konflikty a protiřečit si s vnitřními pravidly mafiánských rodin sídlících v italské Neapoli.

Jednalo se spíše o románek, letní žhavou láskou, která skončila dřív než začala. Krátce po Jacquelinině narození, téměř necelé dva měsíce, se její matka stala obětí při jednom vyřizování si účtů. Ani ne tak zbloudilá kulka jako nešťastné odstrčení, pád na ostrý roh stolu v kavárně Campitelli, následujícím krvácením do mozku. Byla mrtvá ještě než někdo stačil poslat pro zdravotníky. Tehdy… Tehdy Giovanni zahodil za hlavu vše, co mu doposud bylo milé, co znamenalo rodinu. Snad až na pomstu, neboť příbuzným mafiánských rodin se neubližuje, natož se nezabíjejí – ač nešťastnou náhodou. Na krvavou přestřelku zapomeňte. Bylo to rychlé, jednoduché, téměř milosrdné, ačkoliv bolest v srdci mladého muže s novorozencem na krku nepolevovala.

V Neapoli nezůstal dlouho, ani nemohl. Ulice mu připomínaly procházky se Rose, její smích, když se ho snažila naučit jezdit na kole a on si pokaždé nehezky natloukl kolena, že ho byla nucena ošetřovat. Kdo ví, jestli to byla láska, co ho napůl zlomila, nebo vize dalšího narychlo ukončeného vztahu. Opustil domovinu a vydal se pryč. Prve procestoval Španělsko s Francií, ale nikde se na dlouho neusídlil. Všude tomu chyběla ta italská jiskra, to rodinné pouto plné nevyřčených možností zastřelit svého nejlepšího přítele, pokud se to bude zdát vhodné.

Když bylo Jacky deset let, odstěhoval se s ní do Ameriky, pryč z Evropy. Díky spojenectví s italskými mafiánskými rodinami, předně v New Orleans a New Yorku, měl dveře do těchto měst více než otevřené – dávali na něj i na jeho malou holčičku pozor, nerýpali se v jeho minulosti a několikrát se mu do života snažili vměstnat i nějakou tu ženskou. Pár románků sice nikoho nezabilo, ale Giovanni se už neměl k tomu, aby lámal děvčatům srdce, zvlášť, když se později projevila artritida spojená s bolestmi kloubů. Zatímco Jacky projevovala dar na pohyb a tanec, její otec raději zůstával v houpacím křesle, kde si četl nebo prohlížel stará fotoalba.

Éra spisovatelky započala vcelku brzo, kolem dívčiných dvanácti let. Na střední byla tou, kdo  zaštiťoval ročenku a dodávala jí materiálu. Psávala hlavně do školních novin, prve jenom obyčejné sloupky vtěsnané do rohu, později díky talentu prorazila a účinkovala i na prvních stránkách s tučnými titulky. K přiloženým fotografiím, působícím jedinečným dojmem díky umu nadaných spolužáků, vyprávěla příběh skrytý v černobílém obrázku. Své výtvory vlepovala do sešitů pro pozdější časy, inspirovaná vidinou příležitostného úniku z obyčejného prostředí, kde by byla zaškatulkovaná jako jedna z těch, které skončí u plotny s barevnou zástěrou a ven se podívají maximálně tak při nákupu potravin. Po škole získala vcelku rychle stáž v místních novinách – hlavně na přímluvu jednoho z otcových přátel, ač jí důrazně bylo vysvětleno, že nemá strkat nos do věcí, po kterých jí nic není. Zkoušela to – přehlížela menší přestupky, klopila zrak pokaždé, když viděla lichváře, jak si vybírají dlužné částky od těch, kterým banka odmítala půjčit kvůli hospodářské či burzovní krizi.

Vysokou školu si i přes skvělý prospěch nemohla dovolit, neboť její otec byl na dceři finančně závislý od doby, co ho vyhodili z účetnické firmy kvůli krachu. A netoužila se tam dostat na úkor nějakých přímluv, jako tomu bylo naposledy – znamenalo by to hledět si svého a nanejvýš tak sledovat lakované střevíčky namísto svého okolí. Poprvé se rozhodla přestěhovat, ač se otci taková myšlenka příčila. Po jedné hádce se tak stalo – Jacky si sbalila kufr a odcestovala. Prve do New Yorku, kde nevydržela ani tři měsíce díky vysokým nájmům a příšerné práci servírky, podruhé do Empire Bay, kde s téměř potupným uprošením získala post asistentky jednoho z místních novinářů. Práce to byla podobně mizerná jako v kavárně, ale aspoň se ocitla v kruhu, který jí byl milejší. Pracovala dlouho do noci, pročítala si vydané články, později se pokoušela ze svého šéfa vydolovat i několik typů, které by jí pomohly do začátků. Několikrát se zkusila hlásit na volné místo reportéra, pokaždé pohořela se slovy, že není ‚dost dobrá‘ případně se sexistickým předsudkem odporu k ženskému pohlaví na takovou práci. O to více se šprajcla, což vedlo k tomu, že podplatila jednoho z editorů, aby jí zkusili vecpat článek, při které zdrbla mužské pohlaví a jejich zastaralé názory na práci žen ve firmách. Nezískala nijak převratný úspěch, hlavně ne u mužů, kteří si klepali na čelo, ovšem odvaha dopustit se takového přestupku i za riskování ztráty zaměstnání? To už bylo něco jiného. Přijali ji – dostávala méně než jakýkoliv jiný novinář, na druhou stranu konečně uplatnila své kvality.

Přesně tehdy jí do cesty vstoupil osudový muž, Lorenzo D’Angelo a jeho šarm, který jí stáhl do křovin a dal mladé ženě zapomenout na okolní svět. Uhranul ji, okouzlil… Ať už by setkání s ním popisovala jakkoliv, byla by si i po letech jistá, že by se nedokázala ubránit těm čokoládovým očím, klukovskému úsměvu s nádechem rebélie a způsobu, jakým ji oslovoval. Propadla mu celým svým srdcem a ačkoliv si to prvních několik měsíců odmítala přiznat? Zamilovala se. A také si zahrávala s ohněm. Dál psala, ale tentokrát se předmětem článků stal právě Lorenzo, jeho myšlenky, nápady a minulost, po které pátrala. Po jeho boku prožívala ty nejkrásnější chvíle svého života a věřila, že štěstí ji už jen tak neopustí. Alespoň do chvíle, kdy zjistila, že je těhotná. Prvotní šok se změnil v čirou hrůzu a nepochopení, jak podobnou záležitost přednést muži svého srdce. Euforickou radost střídaly záchvaty hlubokých depresí. Jak bude reagovat? Jak se k celé situaci postaví? Opustí ji? Co když jí navrhne, aby dítě někde nechala? Co když si bude jejich dítě chtít nechat on sám? A jak to přijme jeho rodina? Tolik otázek, tolik různých odpovědí, kterých se bála. Které toužila slyšet asi stejně jako se odmítala postavit čelem k nastávající situaci. Tehdy se zdálo jako jediné rozumné řešení… útěk. Sbalit si věci a bez jediného slova rozloučení opustit byt, zanechat za zády život, o jakém sní každá dívka. Nechat za sebou muže, jehož jméno by ráda přijala za své, ale obavy z následků jí dovolovaly pouze uhánět a neotáčet se.

Zastavili ji – jeho rodina, jeho příbuzní, všichni, kdo s ním měli co společného. Nedovolili jí ani překročit hranice Empire Bay, namísto toho se jí pokoušeli držet doma, vyzpovídat a vyzjistit, kolik toho na ně ví. Tehdy ještě netušila nic moc, tápala, ale oni jí brzy popostrčili po správné cestě. Zapletla se s mafiánskou rodinou, zamilovala se do jednoho ze synů zdejšího kápa. Že Lorenzo není obyčejným úředníkem, za kterého se vydával. Netušila, co teď, v útěku jí bránili, rozmlouvali jí ho po dobrém než se vytasí s těmi špatnými možnostmi. Nakonec, přitlačená jejich výhružkami ke zdi, souhlasila. Nejen s pobytem v Empire Bay, ale též se svatbou, po níž bude přijata do milující rodiny D’Angelo. Vyprosila si jen jednu věc – navštěvovat svého otce, což se brzy stalo bezpředmětným, neboť ho nechali přestahovat za ní. Dál se věnovala reportérské činnosti, značně omezená v pohybu i možnostech, kterými by se mohly její články upírat.

Vše se změnilo až roku 1940. Její manžel se pokoušel prosazovat v rodinných setkáních a poradách, jimž se Jacky ze všech sil vyhýbala. Snažil se na otce udělat dojem a jedním z těchto špatných rozhodnutí bylo i urovnat spor mezi nimi a rodinou Morelli, se kterou se vlekly dlouholeté spory hlavně co se obchodování s alkoholem a tabákem týkalo. Až o dva dny později se zjistilo, že ho někdo několikrát střelil do hrudníku a pobodal v oblasti břicha a krku. Neměl šanci přežít. Z Jacky se stala vdova a ačkoliv ji nevyhnali, vztahy tak trochu ochladly. Možná i proto jí nechali odcestovat na Kubu v roli investigativní reportérky, když se rozhořely spory a následky útoku na Pearl Harbor. Dannyho, jejího syna, si ponechali jako záruku, kdyby se rozhodla prásknout do bot a vykašlat se na ty, kteří nad ní drželi ochrannou ruku, když přišlo na jisté neortodoxní myšlenky v článcích pravidelně vycházejících v místních novinách.

Roky strávené v Havaně to byly veskrze zajímavé – seznámila se s nemalým množstvím pilotů, ať už přímo amerických nebo britských, setkala se i s Hemingwayem a jeho budoucí ženou Marthou Gellhorn, která jí inspirovala pro psaní válečných příběhů, hlavně co se jednotlivých vojáků týkalo. Několik románků jí potkalo i zde, ač se nikdy nestala promiskuidní ženštinou a naštěstí jí nepotkalo další těhotenství – pouze jednou a to potratila brzo po zjištění. Až teď v zimě, na přelomu roku 1944 a 1945 se vrátila zpět do Empire Bay pro svého syna a otce, které zde zanechala. Nejistá si tím, kolik se toho změnilo a zda bude přijata zpět nebo se navždy stane vyvrhelem v očích společnosti.

  
Syn Daniel D’Angelo                              Otec Giovanni Manzoni

Dost možná splňuje vše, co si lidé představují pod pojmem „kravaťák“. Díváte se na přes metr devadesát vysokého muže se širokými rameny, značným množstvím svalové hmoty a bradou sebevědomě v povětří. Každým pohyb naznačuje, že je jedním z těch, co dobře ví o tom, že mu život otevřel ty správné dveře a nebojí se využít zbraní, které vlastní. Někdy i doslova.
Polodlouhé vlasy jsou zbarveny do tmavé myší blond. Jsou příliš husté a sklovité na to, aby je stylizoval jakkoli jinak, než silným gelem či pomádou jednoduchým stažením dozadu, proto je nejčastěji uvidíte buď tak, nebo volně spadat do tváře díky neposlušné patce. Pod hustším obočím vykukují modrozelené oči, které v závislosti na světle mění odstín. Nos je průměrný, spíše širší než velký. Plné rty jsou poté posledním doplňkem opálené tváře, již sic často vidíte oholenou, není zrovna raritou vidět několikadenní upravené strniště.
Šatník má jednoduchý ale obsáhlý. Vlastní desítky na míru šitých obleků, košil, vest, kalhot i kabátů všech barev a střihů. Samozřejmě dbá na to, aby mu šaty zvýraznily vydřenou postavu. Bot má dost možná víc, než herečky červeného koberce. Nevadí mu všemožné kombinace barev a rozhodně se nestává, že by vyšel nesladěný a neupravený. Uvidíte-li ho zanedbaného, muselo se stát něco velmi vážného – třeba mu začal hořet dům. Ačkoli i v téhle situaci by se zřejmě alespoň učesal a možná stihl přežehlit nějaké ty zmačkané límečky. Každý kus jeho oblečení (o kůži nemluvě) je nasáklý vůní oblíbeného parfému, který je sice lehký, ale stále svým způsobem výrazný. Může připomínat vůni moře.

Jeho povaha se celkem věrně zrcadlí ve vzhledu. Slyšel na svůj účet už několik poznámek ať už od klientů, nebo odpůrců. Pro některé byl charismatický a sebevědomý muž, který ví jak dosáhnout svého. Pro jiný byl jenom hadem plivajícím jed tam, kam se mu hodí. Když se nad oběma názory zamyslíte, vlastně se v určitém bodě prolínají do jednoho. Je skvělým hercem a svou výmluvností a kontrolou emocí by mohl konkurovat hvězdám stříbrného plátna, ostatně snad i to může být důvodem, proč má tolik úspěšnou právnickou kariéru. Má schopnost předvídat chování i těch nejméně průhledných bytostí a to i nehledě na to, zda používají slova. Čte v člověku jako z knihy i z drobné mimiky a řeči těla. Vyznačuje se nadprůměrnou inteligencí a perfekcionismem. Naneštěstí právě proto se stává, že ve svých dokonalých plánech nadělá zbytečně velké mezery. Není lehké ho přechytračit, ale když víte jak na to, může to být překvapivě snadné. Je zatvrzelým realistou a introvertním flegmatikem se správnou špetkou sangvinika. Společnosti nikterak nevyhledává, ale musí-li ji navštívit, nebo má s kým ji navštívit, dokáže se bez problémů bavit.
Ohledně společnosti jako takové, jak bylo zmíněno, názory jsou na něj různé, ale k novým známostem přistupuje se společenským úsměvem a zářivýma očima. Sebevědomí rozhodně nemá málo a patrně právě to okolí často mate – jiní si jeho lehce povrchní přístup vysvětlují jako charisma a jiní jako ctižádostivost. Ať už je to jakkoli, ve společnosti se hlídá a přesně ví ke komu si co může dovolit. Proč si dělat špatné jméno? To ještě nikdy nikoho nikam nedostalo. Možná se usmívá jak měsíček na hnoji a hřejivá slůvka plive do všech stran, ale dokud si není jistý, že ho nikdo nevidí, konzervativní přístup ke světu nesundá. Přátelům a rodině samo sebou nastavuje úplně jinou tvář. Vlastně by se dalo říct, že těm nejbližším projevuje lásku těžkým sarkasmem a lehkou šikanou – nikdy nezapomene připomenout, že ten vypadá hrozně a ta by se nemusela tak hloupě šklebit, ale vše samozřejmě s náznakem (zbytečného) cynismu a ironie. Jedinou výjimkou je snad jen Don Rizzo, kterého vidí jako otcovskou figuru. Jako pravý sentimentální hrdina z filmového plátna by pro rodinu udělal absolutně cokoli. A zbytek? Těm pomůže také, ale musí si být jistý, že první sám stojí nohama pevně na zemi. Dokáže vyhovět, ale i zničit ty, ve kterých se zklamal. Ze zásady nedává druhé šance a v případě zrady, či mu nedej bože někdo stojí v cestě, umí vypnout veškeré emoce a jít doslova přes mrtvoly.
A romantické vztahy? Nikdy nebyl svatý, ale ani není ten typ, kterému musí každý den zahřívat postel někdo jiný. Měl několik známostí, dokonce i vážnější vztah, ale nikdy se v nich necítil šťastný. Natož aby s ním přítelkyně či milenka stíhala držet krok. Upřímně dobře ví, proč se ve vztazích nikdy necítil šťastný, ale pravý důvod by nikdy nepřiznal. A o co že vlastně jde? Nuže, ženy jsou krásné, ale poté, co sdílel své první lože s mužem mu bylo jasné, že ho nikdy nedokáží uspokojit tak, jako někdo stejného pohlaví. Doba je samozřejmě krutá a kvůli ní by nikdy nedovolil, aby se tohle tajemství kdokoli dozvěděl.
Mezi jeho koníčky patří čtení a alkohol ve kterém má tendence topit špatnou náladu a problémy. Dál můžeme mezi jeho koníčky zařadit jízdu ve svém Armstrong Siddeley Lancesteru a samozřejmě módu. Věří, že vzhled je polovina úspěchu, takže posilování nijak nemiluje, ale dělá vše proto, aby vypadal co nejlépe. Oblíbeným jídlem jsou špagety a rád pije červené víno. Co naopak nesnáší je rasismus, jak ho učil Don Rizzo. Trpí chorobnou klaustrofobií a alergií na kočky. Ovládá hru na klavír a bídně základy houslí. Mluví italsky, německy, francouzsky a rusky s mizerným přízvukem.
Ohledně práce pro rodinu, nebojí se jít do akce, je-li to nutné, ale sám Don ví, že ačkoli má dobrou mušku a vlastní magnum, je spíše výborným diplomatem.

Dá se říct, že jeho dětství je jako vystřiženo z béčkového filmu. Narodil se Betty a Michaelovi Harwoodovým 25. Dubna 1914 v Empire Bay a jak to tak bývá, coby jedináček byl rozmazlovaný jak matkou, tak otcem. Otec pracoval jako soudce a tak vyrůstal zejména v přítomnosti Betty, která byla ženou v domácnosti. Už jako malý projevoval na svůj věk abnormální inteligenci a smysl pro učení – naučil se mluvit i chodit dřív, než jiné děti a oba rodiče jeho talenty rozvíjeli.
Coby soudce se Michael setkával s kriminálníky den co den a zrovna několik dní po třetích narozeninách syna se poprvé osobně setkal s Lucou Rizzo. Potkal ho zrovna u soudu, kdy ho jeden rádoby bohatý bankéř žaloval z napadení jeho syna. Michael věděl, že to tak skutečně bylo, ale slyšel také, že mladý Luca a jeho rodina pomáhají lidem tak, jak zákon nedokáže. Soudce s morálním kompasem na špatném místě rozhodl v nevinnu Rizza i napříč podplacení ze strany navrhovatele. Muž by byl vyhrál díky nedostatku důkazů, že Rizzo měl skutečně důvod k sebeobraně (který neměl), ale soud skončil ve prospěch mladého Itala. Od té doby se Harwoodovi začali stýkat s Rizzovými čím dál tím častěji. Rizzo a jeho rodina si rychle získali obdiv soudce. Nebylo jich mnoho, ale společně dokázali to, co policie nezmohla. Vaši dceru zbila banda opilců? Pomůže Vám Don Rizzo. Vyhrožují Vám ti, proti kterým nic nezmůžete? Pomůže Vám Don Rizzo. Za několik let se muži stali dobrými přáteli a Luca dokonce souhlasil, že nad malým Jimmym podrží ochrannou ruku a bude mu kmotrem. Jako soudce dobře věděl, že někteří si zaslouží mnohem více, než elektrické křeslo a pokud se spravedlnost rodiny Rizzo dostala do očí zákona, Michael Harwood tu byl proto, aby zasáhl. Na to také on i jeho žena doplatili. V červnu 1919 byli na cestě z divadla postřeleni a následně svým zraněním podlehli. Útočníci nebyli nikdy odhaleni – mohl to být kdokoli. Pětiletý James neměl jiné příbuzné, pouze svého kmotra.
Luca ho začal živit, posílat ho do školy i rozvíjet jeho hudební a akademické talenty. James měl samozřejmě vždy ty nejlepší výsledky a ačkoli bylo těžké se vyrovnat s tím, že už nikdy neuvidí mámu s tátou, byl stále dost mladý na to, aby se mu Luca vryl do paměti jako otcovská figura. Vyrůstal po boku s jeho syny a ačkoli nebyli bratři, vždy je bral přinejmenším za vlastní.
Výsledky ve škole měl vždy nejlepší a i po nástupu na střední školu bylo všem v rodině jasné, že má namířeno na vysokou školu. Vlastně měl dost jasno i sám Jimmy – chtěl být jako tatínek. Učení byl vlastně z části jeho velký koníček a pubertu neměl dost divokou na to, aby se dostal do opravdových potíží. Samozřejmě se syny kmotra občas zajel – ač bez alkoholu proti své vůli – za dívkami a služebné mu z postelí musely vykopávat nechtěné známosti, ale vždy šel příkladem. Chtěl dělat totéž, co dělal otec a tedy pomáhat lidem ke spravedlnosti tak, jak to policie ani rádoby spravedlivý soud nedokáže. Někdy zkrátka a dobře musíte ohněm proti ohni. Po úspěšném zdolání přípravné školy ho kmotr poslal na Harvardovu univerzitu, kde začal studovat právo.
Jak už je známo, mládí je stejné v každé době a i on na univerzitě začal hlouběji zkoumat své touhy. Vystřídal několik dívek, třetím rokem si dokonce našel jednu, která byla dost zábavná na to, aby ji nevyměnil. Brzy ovšem podlehl něčemu, co ho táhlo už od rané puberty. Vždy věděl, že dívky nejsou to jediné po čem touží a to mu dokázal právě Dean – spolužák se kterým trávil čas na všemožných oslavách a studentských sdružení. Trávil s ním snad více času, než s Emmou, svou přítelkyní. Dean se stal jeho prvním milencem, což se nebohému jinochovi vymstilo. Snažil se Jimmyho vydírat. Prý vše řekne Emmě i celé rodině. Bohužel to se nestalo, jelikož Dean brzy po pokusu o vyhrožování přišel o několik zubů a měl na práci i několik zlomených kostí. Toho nebožáka jakýsi náhodný vysoký blondýn s modrozelenýma očima zmlátil pálkou na baseball. S Emmou se rozešel rok před ukončením studia. Harvard opustil s nadprůměrnými výsledky ve svých šestadvaceti letech, no dva roky ještě v Cambridge setrval kvůli praxi, během které se naučil přizpůsobovat si a tisknout dokumenty podle své potřeby.
V osmadvaceti se vrátil zpět do Empire Bay k rodině, kde začal vypomáhat v právních záležitostech rodiny. Od té doby se mnohokrát osvědčil po boku Antonia Rizzo – bratra svého kmotra, consiglieriho rodiny coby mluvčí a zástupce Dona. Ve svých misích byl vždy úspěšný a dnes patří k nejlepším právníkům města. Několikrát se objevil nejen v novinách a rádiu kvůli různým případům.
Ve třiceti letech nahradil po smrti Antonia na postu consiglieriho rodiny. Na postu setrvává dodnes.