Silas je tak trochu hajzlík s přílišným sebevědomím. Bylo by ale škoda utnout charakteristiku zde a opominout, že i přes tuhle větu se na něm dá najít poměrně velké množství kladných vlastností a dost možná by jej někdo označil i za relativně dobrého člověka – když pomine to sebevědomé vystupování, za kterých se skrývá fakt, že… to vlastně s každým myslí relativně dobře a jeho cílem není nikoho zničit.
Je pak trochu absurdní, že v jeho práci se tak často stává – když dostane od klienta zakázku, aby zjistil, zdali je mu jeho drahá věrná, udělá to a jeho odpověď nakonec bude upřímná. Což jej tak akorát donutilo poupravit si své vlastní pohledy na mezilidské vztahy a pohled na společnost. Už dávno zjistil, že mu vyhovovalo daleko víc vyrůstat a žit v tradiční kmenové společnosti, která se řídila nepsanými pravidly a klidně si troufá prohlásit, že v mnohém předčila společnost civilizovanou – alespoň v lidskosti, v empatii, kterou v lidech nachází jen zřídka. Co se vztahů týče, ujasnil si, že pokud už s někým bude randit, pak je věrnost poměrně stěžejní – není to jen žárlivostí, kterou trpí víc, než by mu bylo milo, ale rovněž přesvědčením, že tak je to jednoduše správné. Tato úvaha však vedla k tomu, že po opuštění rezervace a partnerky, se kterou byl takřka pět let od svých osmnácti, se prakticky nevázal až na jednu dvě výjimky, co mu vydržely třebas rok – z toho prostého důvodu, že u nikoho jiného neviděl smysl. Ač to pravděpodobně zní poněkud nabubřele, nenašel nikoho, kdo by mu za myšlenku bezmezné věrnosti skutečně stál – a vzhledem k tomu, že přesně o tuhle jiskru opíral svou životní filosofii, stal se z něj tak trochu děvkař a sukničkář.
Rád ostatní provokuje svým klidem, zejména, pokud to jsou klienti, kteří mají sami máslo na hlavě. Rád si zachovává svůj odstup, co může působit tak trochu povýšeně a nejspíš to není předpoklad tak daleko od pravdy. Rád vyhrává, ať už je to cokoliv. Jinými slovy, Silas je tak trochu flegmatik, tak trochu egoista a pokud mu něco nechybí, pak je to sebevědomí. Situaci má ve většině případů jednoduše na háku, pevně pod kontrolou. Je poměrně organizačně šikovný, analytická a bystrá mysl mu v tom poměrně dobře pomáhá. Nelze mu upřít ani všímavost, s jakou sleduje svět a mnohdy vidí i to, co ostatní přehlíží – stačí se jen zaměřit na řeč těla, na drobnosti, co o člověku mohou prozradit mnohé. I přes tyto schopnosti nikdy nevystudoval vysokou, bylo by to na jeho energičnost příliš mnoho sezení, příliš mnoho učení se, které by pravděpodobně jednoduše nezvládl a celou školu vzdal – tak se to rozhodl udělat předtím a nezatěžovat se hloupostmi, jako je akademický titul. I přesto má však v hlavě daleko víc než jen selský rozum, řada jeho případů jej donutila vzdělávat se v různých oborech lidského vědění. Cenou za tuto brysknost je však fakt, že působí poněkud chladně, jeho emoce se zdají být pouze povrchovými, což… je svým způsobem hloupost. Dokáže prožívat a cítit velmi hluboce, jen mu to jeho racionalita mnohokrát nedovoluje, neb láska i nenávist zatemňují úsudek a jediné, komu se skutečně povedlo vykřesat v něm takhle hluboké pocity, byla jeho indiánská drahá.
Vytváří kolem sebe určitou iluzi jistoty i toho, že ví, co dělá, ačkoliv je to celé jen hloupá hra a on nemá ani páru. Tyto slabosti, nejistotu, chvíle, kdy ztratí půdu pod nohama z různých důvodů, se snaží nechávat sám pro sebe – snad jen Nana má občas doma chlápka, co si stěžuje a který nejde pro sprosté slovo daleko, pokud jej někdo vytočí nebo, co hůř, zklame.
A přesto je i skrze tu slupku drsňáka docela dobrák. Pokud vycítí potřebu, je ochoten bez váhání pomoci, ať to stojí, co to stojí – zejména svým nejbližším, přátelům nebo jednoduše lidem, co se tváří dostatečně zoufale. Nestalo se jednou, že nakonec vzal případ zadarmo, protože peníze mu jeho pevně daný morální kodex, co do něj nejspíš vtiskl silně věřící otec, nedovoluje přijmout. Je to rovněž důvod, proč u sebe nechává Nanu a Notaha, důvod, proč jej vůbec napadlo navrhnout celý nápad s kódem v podobě jazyka kmene Navajo, což značně narušilo jeho spokojený život bez větších či menších starostí.
Přestože k tomu nemá tak úplně propozice vzhledem k relativně mohutné postavě, v davu působí obecně relativně nenápadně, dávaje pozor na formálnost i upravenost svého vzhledu i odění, protože přeci jen – první dojem udělá člověk jen jednou. Sotva by mnoho lidí mohlo vědět, že pod obvykle bílou košilí skrývá na kůži torza, zad a paží řadu symbolických, navažských tetování, které si stihl pořídit v navažské rezervaci – a že to bolelo jak blázen. Kouří daleko méně než deset let zpět, ale tenhle zlozvyk se přeměnil v jiný – neustále přežvykované párátko v koutku úst, co dost dobře cigaretu povětšinou nahrazuje a on si ji tak dopřeje jen jednou, maximálně dvakrát za den.
Silas se narodil v chladném prosinci roku 1909 v Topece jakožto nejstarší syn misionáře Williama Ecclestona a jeho manželky Alice. V Kansasu však dlouho nevydrželi a Silas se již jako velmi malý, čtyřletý chlapec přestěhoval do Arizony, kde jeho otec nalezl svou práci a též své poslání – mezi kmenem Navajů, v západní části jejich rezervace, kde se mohl usadit a začít se svou misií po té, co si získal respekt kmene díky mírovému vyřešení sporů Navajů a hispánských obyvatel žijících za hranicemi rezervace. Malý (a později velký) Silas v rezervaci mezi indiány tedy prakticky polovinu života včetně dvou nejdůležitějších období – dětství a prakticky celé dospívaní. Hrál si s navažskými dětmi, naučil se plynně hovořit jejich jazykem jako jeden z mála lidí na světě – dost možná, že kromě jeho otce a pár akademiků zabývajících se kmenem, jako jediný, našel si mezi kmenovými příslušníky celoživotní přátele a později rovněž také partnerky. Byl pravou rukou svého otce, neboť podobně jako on silně sympatizoval s původními obyvateli – snad se ani není čemu divit.
Později, když se z malého klučíka stal vytáhlý chlapec a nakonec také hrdý mladý muž, začal vypomáhat ve více praktických úkonech – staral se o chod rezervace, pomáhal opravovat rozbité vodovodní trubky a podobné záležitosti, stejně jako sloužil při různých jednáních mezi Navaji a americkou vládou jakožto tlumočník. Problém byl snad jen ten, že sotva přispíval do rodinného rozpočtu a jeho rodiče měli co dělat, aby uživili sami sebe (a také notnou část kmene pod jejich křídly, neboť nikdy nedokázali odmítnout jejich prosby o pomoc, když byli indiáni v ještě větší hmotné nouzi). Silas tedy správně usoudil, že je nejspíš dobrý čas postavit se na své vlastní nohy, čemuž dopomohl i čistě lidský fakt, že se zrovna rozešel se svou dlouholetou indiánskou přítelkyní a celá její rodina se na něj koukala tak trochu nevraživě. Silas tedy vypadl – poprvé od svých devíti let zamířil pryč z rezervace do prvního většího města – Phoenixu, hlavního města Arizony.
Odjakživa byl všímavý. Bystrý. Naučil se rozumět a rozeznávat řeč těla, nervózní tiky, gesta, která značila lež. Bylo snadné této dovednosti využít, když se tak trochu náhodou přichomýtl k práci soukromého očka – prve jen něco jako asistent při sledovačkách, kdy se střídal se svým šéfem, a nakonec se ukázal být dostatečně šikovný, aby se mohl sám angažovat a brát své vlastní případy – brzy si zvykl, že jeho práce je nejspíš tak trochu amorální vzhledem k počtu rozvodů, které měl na triku, na druhou stranu nikdo nenutil všechny ty nevěrníky zahýbat svým drahým polovičkám.
K Navajům se vrátil až roku 1942 – tehdy již pobýval v New Yorku, když se doslechl o využívání řeči Komančů v menších vojenských machinacích jakožto řeči, která posloužila ke kódování. Došlo mu, že navažština má velmi podobný potenciál, snad i větší vzhledem k její arizonské zapadlosti – od tohoto nápadu už byl jen krůček k tomu, aby poprvé přednesl tento nápad před velení Námořní pěchoty. A světe div se, jeho vize uspěla – dostal za úkol vybrat prvních pár původních příslušníků kmene, aby tuhle myšlenku poprvé odzkoušeli. Vzhledem k omezenější slovní zásobě jazyka, která vskutku nepokývala všechny vojenské termíny, stál rovněž u zrodu malého slovníčku, v němž byly anglické vojnské termíny nahrazeny prostými slovy v navažštině, které se indiáni naučili. Celý projekt dokonale zmátl protivník – i přes veškeré kódování, které Japonci prolomili, si nevěděli rady se všemi těmi cizími výrazy, které jim lítaly vzduchem.
Silas sice vstoupil do armády a získal hodnost seržanta, do tvrdých bojů v Pacifiku však nevstoupil – byl daleko cennější na americké půdě, kde pomáhal verbovat Navaje v rezervaci – alespoň v té nejzákladnější chvíli, dokud neměli dostatečný počet mužů. Po té – stále ve službě – odebral zpět do New Yorku a nakonec také do Empire Bay po té, co zjistil, že menší město bude pro jeho další poslání výhodnější. I nadále se věnoval své práci jakožto soukromé očko, nyní již na vlastní noze, stále byl však seržantem americké armády, jehož úkol byl jasně daný – nikoliv verbovat, ale poskytovat dočasné útočiště i pomocnou ruku všem, co byli buďto nově naverbováni nebo se naopak z bojů vraceli a potřebovali najít místo ve společnosti. Ačkoliv je to pro něj tedy zbytečné, obývá menší domek na kraji města, kde si pro sebe vyhradil třípokojový byt, zatímco větší část vrchního patra je vyhrazena pro kohokoliv, kdo bude potřebovat útočiště. A krom toho si do jednoho ze zbývajících pokojů ve své dobrotě nastěhoval navažské děvče Nanabah i s jejím pětiletým synkem, nejmladší sestru jednoho ze svých nejlepších přátel, který skončil v Tichomoří. Kdokoliv by v tomhle podivném soužití hledal nějakou levárnu, nenajde ji – Nana je i v Silasových očích takřka jeho malou sestřičkou, které má povinnost poskytnout střechu nad hlavou, když ji rodiče vyhodili po té, co se s někým spustila a výsledkem této eskapády je malý chlapec. A Silas? Ten alespoň nežije sám.