Richard je v mnoha směrech morálně rozložený muž. Po návratu se za tu krátkou dobu nebyl schopen přizpůsobit neustále tlachající, přemoudřelé společnosti, která má vždy na jazyku plno řešení, ale žádné není schopná realizovat, pouze kritizovat. Neopovrhuje jí, jen jí není schopen pochopit a je rovněž poněkud únavné poslouchat o neustálých úspěších americké armády na tichomořských ostrovech, když si dokáže zcela přesně vybavit cenu, za níž byly dobyty. Sám cítí, že snad ani nemá právo někým opovrhovat – přestože mu bylo tolikrát vtloukáno do hlavy, že bojuje za svobodný svět a on tomu uvěřil, z některých vzpomínek má zcela jiný pocit. Marnost, osobní selhání… Jinými slovy, Richard je obětí války a jeden z tvůrců nové ztracené generace. Ale pěkně popořádku…
Obvykle se ani v době před událostmi druhé světové války nesnažil působit jako tahoun davu, nyní se v něm však reálně skrývá. Vyhovuje mu mlčky se zařadit do společnosti, procházet nepovšimnut, bez dotazů skrytý mezi všemi těmi lidmi. V současné chvíli, několik týdnů po návratu a zařazení do skutečného života, se mu to snad nedaří kvůli lehce zanedbanému vzhledu – na každodenní holení, na které si v armádě zvykl, se z vysoka vykašlal, a jeho odění je poněkud ošuntělé a zcela běžné v podobě dlouhého kabátu, ohmataného klobouku, kalhot i košile, co působí lehce zašedle vzhledem k tomu, že se neobtěžoval s bělením či čímkoliv podobným. Pouze boty lehce vybočují ze standardu vzhledem k tomu, že si ponechal své staré vojenské, a tedy velmi dobré a pevné, jakmile člověk najde tu správnou velikost a s trochou štěstí jí vyfasuje (nebo v jeho případě cestou sebere). Zvykl si chodit přihrbený, s očima neustále roztěkanýma všemi směry, téměř až neuroticky zkoumající okolí v očekávání výstřelu ze zálohy, neboť této paranoi bylo velmi těžké se zbavit a není divu, že Richard i čtyři měsíce po té, co naposled viděl bojiště, reaguje na hlasité zvuky trhnutím a hledáním jejich původce. Ve společnosti, kdy se mnoho kluků vrací zmrzačených, není podivný ani jeho poněkud distinktivní znak – lehké kulhání na levou nohu způsobené její dřevěnou protézou, neboť jeho vlastní tkáň končí kousek pod (naštěstí) funkčním kolenem. Před nedávnem se mu naštěstí povedlo nahradit berle za dřevěnou protézu, takže působí pouze jen jako někdo, kdo si nezaběhne maratón, nikoliv regulérní mrzák.
Richarda utvořila válka, prakticky nic jiného. Vzpomínky, fakt, že mu chybí noha, promrhaná přátelství i tucet pohřbů, na kterých byl jen od svého návratu, když si rodiny jeho přátel vyžádal návrat těl synů, bratrů, manželů i milých domů, aby je mohli sami pohřbít, to, že sám zůstal… nu, vlastně sám. Tak trochu si v současné chvíli hledá vlastní místo, práci, kde by se mohl zašít namísto toho, aby celé dny strávil bezcílným bloumáním, co jej tak akorát ubíjí, protože nechává spoustu prostoru na přemýšlení ohledně všeho, co bylo, takže je dost těžké vidět budoucnost. Jsou chvíle, kdy jej iritují i veškeré maličkosti života vzhledem k tomu, že je považuje za poněkud nezasloužené – vzhledem ke všem, co padli a kteří pro mnohé znamenali daleko víc, než jeden veterán bez rodiny, po kterém by se slehla zem a mnoho lidí by pro něj neplakalo. Jeho morální zásady jsou nalomené vzhledem k tomu, že vyrůstal v katolické rodině, kde se dbalo na Desatero – a on brzy přestal počítat, kolikrát ho za poslední dva roky porušil, stejně jako ztratil víru v Boha. Po tom, co se dělo? Čeho všeho byl svědkem? Sotva mohl hledat oporu v jakési síle na nebesích, která – jak se zdálo – nebyla vůbec interesovaná ve věcech pozemských. Stal se z něj flegmatický melancholik, který spoustu věcí nechává plynout a jednoduše je neřeší, protože v nich nevidí význam. Jeho energičnost a potřeba neustále vědět, co se kolem děje, se změnily v neutucahjící únavu a potřebu kontrolovat snad vše okolo, aby jej nic nemohlo překvapit. Jednoduše řečeno, poslední dva roky vzaly jeho osobnost, rozbily ji a nakonec je nepřirozeně uspořádaly asi jako Picasso své Avignonské slečny.
Přesto není nadšený, když tyhle pocity, vzpomínky vyplují na povrch. I díky působení v armádě, kde si zvykl na určitý styl humoru, si dokázal vytvořit lehce sarkastickou krustu, díky které může na neznámé působit, jak hrozně má všechno na háku, ačkoliv… nu, jak již bylo vysvětleno, nemá – flegmatičnost mu v tom tak akorát pomáhá, kdy si z mnohých lidí nic nedělá a své znechucení či podráždění tak dává najevo jen velmi zřídka. Ostatně, ač v mnohém nesouhlasí s názory a postoji společnosti, zdá se snazší vše ignorovat, případně to odbýt nějakou bryskní, super chytrou poznámkou, než se pouštět do hádek nebo rvaček, kterým se vyhýbá, sic jsou chvíle, kdy se mu třese ruka, jen by se stačilo rozmáchnout a dát ránu pěstí – pozůstatek veškeré agresivity i podivného řešení konfliktu, které nabízí válka.
Richard je pijan a silný kuřák. První kvůli odchodu z armády, druhé kvůli armádě, kde se kšeftovalo s cigaretami a jednalo se o hodnotné zboží i určitý luxus. Těchto zlozvyků se nezbavil a upřímně to ani neplánuje. Mezi další zlozvyky také patří neustále drbání na zátylku, pokud je nervózní, a v obdobných chvílích také nesourodé blábolení, když nedokáže najít správná slova. Jeho talentem, ke kterému se v současnosti občas vrací, je zpěv a hra na kytaru.
Richard se narodil jako druhorozený syn dne 3. března 1910 v Bostonu automechanikovi Jamiemu a jeho ženě, manželce v domácnosti Silvii. Krom nich jeho rodinu tvořil i o tři roky starší bratr Danny a kruh sourozenců po dvou letech uzavřela i mladší sestřička, benjamínek Lizzie. Jeho dětství bylo docela normální, skládalo se z her s Dannym, pomáhání tátovi dávat dohromady rozsypaná auta, ač automobilový průmysl byl tak trochu v plenkách, nebo vymýšlení blbostí s jeho kamarády ze základní školy. Jenže jako celý svět, i jeho dětství se změnilo rokem 1917 – rokem, kdy USA vstoupilo do první světové války a jeho otec byl mezi jedněmi z těch, kteří se zapojili do bojů po té, co rok předtím narukoval a nastoupil k povinnému výcviku.
S bráškou museli pomáhat Silvii řídit domácnost, neb žold sotva zvládal uživit tři hladové krky, a situace se ještě zhoršila po té, co se vrátil jejich táta – poznamenaný tím, co viděl a z čeho se nikdy nevzpamatoval. Je patrné, že Richard je synem svého otce, neb i z Jamieho se stal pijan, co utápěl svou mizérii v chlastu a snažil se na dně lahve najít smysl bytí. Nutno dodat, že jej nenacházel a hledal na špatném místě. Chování obou kluků se zhoršilo, ani ne tak vůči matce, jako spíše vůči otci, kterého po probrání a zjištění, že jednou byl možná hrdina, ale nyní je tak akorát ožrala, co nejde pro nevybíravé slovo daleko, přestali respektovat – není nejspíš nutné dodávat, že iniciátor téhle malé rodinné vzpoury byl hlavně starší Danny, zatímco Richard se k němu jednoduše přidal a následoval vzor, který mu Danny vytvářel. Atmosféra mezi pěti lidmi, co se navzájem odcizili, nadále houstla a vlastně se nikdy nevyřešila – až po otcově smrti v zimě 1929, kdy se jejich táta jednoduše zpil do němoty a na cestě zpět umrzl ve škarpě, se situace trochu uklidnila a rodina se začala scházet častěji než jen při výjimečných příležitostech.
Oba bratři však rovněž dostáli genům svého otce v tom, že narukovali dříve, než bylo třeba – Danny, který se živil jako pilot malých civilních letadel, vstoupil k letectvu roku 1936 a Richard se přidal roku 1939, kdy bylo již jasné, že herr Hitler nenechá Evropu na pokoji, na rozdíl od svého bratra však našel svou pozici mezi mariňáky, konkrétně 1. divizí. Zlomovým datem se zcela přirozeně stal 7. prosinec 1941 a útok na PearlHarbor, při němž zemřel Danny, jehož jednotka měla na Havaji své základny. Richard byl následkem japonských expanzivních akcí v Tichém oceánu prve převelen na Nový Zéland, odkud pak směřovaly veškeré vojenské operace 1. divize, kterých se Richard účastnil a které mu svým způsobem pomohly pochopit jeho otce – to, proč se stal tím, kým se stal, neboť kvůli nepříteli se půvabné ostrovy Pacifiku proměnily v peklo a zprvu natěšení kluci, očekávají boj v touze pomstít své příbuzné, přátele i svou zemi, se stali vrahy bez špetky svědomí, kteří dokázali vystřelit bez přemýšlení na cokoliv živého, aniž by měli jakýkoliv blok svědomí, ač každý boj byl nahrazen odpočinkem. Richard tak úspěšně se svou jednotkou prošel bitvu o Guadalcanal v létě a na podzim 1942, operace Cartwheel v podobě bojů o Novou Guineu a Novou Británii od prosince 1943 do března 1944 a nakonec i jeho poslední boje – bitvu o Peleliu, nejhorší a nejkrvavější pro celou divizi na malém, bezvýznamném ostrůvku. Richard přišel o nohu při výbuchu miny hned první den vylodění – 15. září 1944. Zranění dostatečně vážné, aby nemohl pokračovat v dalších bojích, mu zajistilo jízdenku domů, které předcházel krátký pobyt ve vojenské nemocnici na australské pevnině, kde se zahojilo to nejhorší z jeho zranění – samotný pahýl nohy. Stejně neměl kam spěchat, neboť z jeho rodiny jej doma čekala pouze sestra, co měla sama dost starostí s rodinou vzhledem k tomu, že její muž byl naopak nasazen v Evropě. Silvia zemřela na konci roku 1942 kvůli špatnému srdci – které definitivně zničil žal po prvorozeném synovi a faktu, že i její druhorozený se brodil kdesi v bahně a krvi mimo domov. V první chvíli se vrátil do Bostonu, ale velkoměsto na něj bylo… příliš velké, plné lidí, hlučné, že ho brzy začal nesnášet a našel si nový domov, nepříliš daleko – v Empire Bay, kam se přestěhoval na začátku prosince 1944, do malého bytu. S pocitem zmaru, s jednou nohou a jedním prakticky zhojeným pahýlem a s žádnými očekáváními