Frank už dávno není takové pískle jako kdysi. Ačkoliv má stále hubenější postavu, nepůsobí už tak neškodně. Roky v zámoří udělali své a Frankovi se nyní výrazně rýsují svaly v oblasti břicha a paží. Nikdy ho neuvidíte jinak, než s hlavou hrdě vztyčenou a se svým metrem osmdesát sedm vesele ční nad menší obyvatele Empire Bay. Jeho pleť, neitalsky světlou, zakrylo lehké olivové opálení, a i když časem vymizí, prozatím se blíží více svému lidu a zemi. Svůj taliánský šarm však neztratil. Atraktivní rysy jeho obličeje mají za vinu, že leckteré děvče se na něj sladce pousměje a čokoládové oči pak plní jiskřičky nezbednosti skrývající touhy a představy mladého Santoriho.
U Franka by se nestalo, že by nevypadal upraveně. Krátké tmavé vlasy má vždy pečlivě ulíznuté, tvář hladkou a nehty zastřižené a čisté, je to takový typický gentleman. Jeho šatník se skládá zejména z košil a obleků, kabátů a klobouků, ovšem i on má někdy chuť obléknout se trochu ležérněji. To pak vytáhne svou starou koženou bundu, pod kterou má tradičně košili a společenské kalhoty. Co se bot týče, polobotky to jistí vždy.
Se svou nově přijatou prací se pak u něj lze dohledat i pistole schované v saku či za pasem a snad nikdy bez ní neopouští svůj byt. Nikdo totiž netuší, co by se mohlo stát a Frank by nerad skončil s rozmáznutým mozkem po ulici.
Už od mala byl Frank chytrým, přátelským chlapcem, kterému záleželo na jeho rodině a přátelích. Vyrůstal v chudobě, kde se naučil vážit si toho, co měl a co si mohli dovolit. Byl vždy hodný a dokázal se postavit za to, v co věřil, tvrdošíjně si za tím stál a nenechal si názor vymluvit. Paul ho naučil, že ne všechno se dá získat úsměvem a zdvořilostí, občas člověk musí použít svaly a sílu, aby dosáhl svých cílů. A byla to pravda. V dnešním světě byl každý podplácen, účty se vyrovnávali surově a hodný, dobromyslný člověk by v takovém vesmíru dlouho nevydržel. Kdo se nenaučil obrátit na svou tvrdou stránku, ten neměl šanci se uchytit. Bylo to nepsané pravidlo, které se vrylo hluboko do mozků všech.
V armádě si mladý Santori zvykl na výše postavné, na plnění jejich rozkazů, na zabíjení těch, na které ukázal prezident. Nebyl zlý, jen nedovolil, aby se mu to dostalo pod kůži. Žen a dětí by se ale nedotkl. Odmítl by, kdyby mu to někdo nařídil. Věřil, že něžné pohlaví a nevinní prckové si nic z toho nezasloužili. Čest mu velela se o ně starat a ochraňovat je, ne ukončit jejich život. S touto vlastností se už narodil. Jeho táta ctil svou manželku a děti a on věděl, že je to správně. Je to takový galantní talián už od matčina lůna.
Co se jeho koníčků týče, velmi rád čte. Když má volno, rád si pustí rádio a ztratí se v klasické literatuře, případně se přehrabuje ve svém autíčku, Lincolnu Continental z roku 42. I když u tohohle auta se raději neptejte, kde ho vzal…
Občas neodmítne cigaretu a samozřejmě, jako každý jiný muž, má rád alkohol, ženy a dobrou zábavu. Nejvíce času ale stejně tráví se svým přítelíčkem Pauliem.
Rodina Santori si nikdy nemyslela, že by jednou mohla přeplout tu velkou louži a usadit se v Americe a přeci se tak stalo. Když Sicílii ovládl Mussolini a započalo vyhlazování mafiánských
rodin, Alberto Santori tušil, kam celá Itálie spěje. Kontaktoval proto několik vlivných lidí, kteří by jim pomohli emigrovat do Ameriky a tak se také, o několik málo týdnů později, stalo. Společně se svou manželkou, sedmiletým synem, pětiletou dcerou a nenarozeným děckem dopluli do Empire Bay za vidinou lepšího života. Jako většina emigrujících však Alberto skončil v místních docích, kde tvrdě pracoval, aby uživil svou rodinu a onen sen o zářné budoucnosti se rozplynul.
V březnu následujícího roku se do rodiny narodil další chlapeček, kterého pojmenovali Frank. Frank Leonardo Santori. Ačkoliv jako jediný měl opravdové americké občanství od narození, od ostatních kluků ze sousedství se nelišil snad ničím. Stejně jako oni byl tvrdohlavý, smělý a měl pro strach uděláno. Anglicky uměl jen několik základních frází, a aby se naučil více, začal chodit do školy. Ve čtvrti plné Italů by se to jinak nikdy nenaučil.
Když nastoupil do první třídy mezi samá americká děcka, nepatřil mezi ty oblíbené. Spíš naopak. Jakožto jediný talián ve třídě se stal terčem posměchu, ať už kvůli chudým poměrům jeho rodiny, nebo protože neuměl anglicky. Děti si vždycky najdou něco, čemu se dá posmívat. Naštěstí se malý Frank seznámil s o rok starším klučinou, taktéž Italem a brzy se stali nejlepšími kamarády. Paulie chránil hubeného Franka před šikanou a ten mu na oplátku zachraňoval krk díky své chytrosti. Stal se mozkem operace.
Státní střední školu vystudoval Frank bez velkých obtíží a na rozdíl od svých sourozenců Sáry a Carla se nechystal na vysokou školu, ani nevěděl, co by vůbec v životě chtěl dělat. Místo toho se dal s Paulem do drobných loupeží. Jednou se jim to však trochu zvrtlo a Franka chytili. To mu bylo sedmnáct. Po třech měsících nekonečných soudů, dohad a čekání na dovršení jeho plnoletosti dostal na výběr mezi vězením, kde by strávil zbytek svého mládí, a armádou. Samozřejmě si vybral armádu.
Ta se mu stala domovem na další dva roky a započala tak druhá etapa jeho života.
Vlastně to na té vojně nebylo tak špatné. Spoustu věcí se tam naučil, řídit a pořádně se prát, střílet a balit holky. Navíc většinu času stejně jenom jezdili z místa na místo a bojovali jen málokdy. Dobrovolně se přihlásil mezi ty, kteří osvobozovali Sicílii a rozhodl se tak podívat se na ostrov, o kterém slyšel tolik a aby konečně pochopil, proč je otec ze země odvezl.
Rok 1944 strávil kličkováním mezi kulkami v Německu, kde byl také postřelen a po čtyřměsíčním pobytu v nemocnici dostal dovolenou. Díky Pauliemu se však z měsíce volna stalo propuštění. Po dlouhé době se vrátil zpět do Empire Bay.
A tak třetí část jeho života nabrala nečekaný obrat. Paul nejen, že ho dostal z armády a on se mohl spokojeně vrátit domů, sehnal mu i místo u jedné z mafiánských rodin ve městě, konkrétně Rizzo’s crime family mu nabídla místo na Paulovo doporučení. Zatím ani nemíní s tou prací přestat. Má slušné peníze a kluci Rizzovi jsou mu jako druhou rodinou. Jenže kam až ho tahle cesta zavede?