Srovnávat Jacky s dívkami z obálek předních módních časopisů je jako srovnávat jablka a hrušky. Pravda, vždy se doberete k výsledku, že se jedná o ovoce, ale již ne o stejné kusy. V případě Jacky se jedná o mandarinky – nejoblíbenější kousek ovoce, po kterém voní – a třeba… jahody. Dle rozboru jejího myšlení totiž nikdy nebude tou, které k nohám padá celý svět a jen tiše vyčkává, až jim hodí jako kost svůj úsměv a sladké zamrkání na první pohled nevinnými kukadly. Co na tom, že se může chlubit poměrně dlouhýma nohama laně? Že je od pohledu ladná, elegantní, vlastně… hodilo by se i slůvko ‚vzrušující‘? Možná na tom mají podíl i velmi výrazné ženské křivky, tolik typické pro její ženskost, které se na ní nalepily hlavně na střední škole. Obzvláště, co se poprsí týče, ačkoliv nevybočuje nijak z řady se svými 75B.
Bledá pleť, co jasně odkazuje na předky ze severu, ač příjmení – i to vedené za svobodna – naznačuje pravý opak, si jde ruku v ruce v kontrastu s dlouhými zrzavými kadeřemi, věčně rozpuštěnými, aby spadaly ve vlnách po zádech v podobě ohnivého vodopádu. Jen málokdy se je snaží zkrotit spletením do copu nebo, ještě hůř, složitějšího účesu, na které si nepotrpí. Konec konců muži to beztak neocení – radši ji chytnou za dlouhé kadeře a škubnou pro ten chvilkový pocit dominance, kdy mají vše pod kontrolou. Aniž by tušila, že sama vlastní ten nejzářivější poklad, jaký by jí mohla každá dívka závidět – ty nejkrásnější, tyrkysem obdarované oči. Velké, věčně vystrašené, ač čas od času do nich pronikne bojovná povaha šelmy. Takové, co zaujmou na první pohled. Panenkovské, ohraničené dlouhými hustými řasy, zvýrazněnými řasenkou a kočičími linkami, co na sebe zvládla napatlat za pochodu. Někdy přidá i kouřové líčení po vzoru let dvacátých, dávno zapomenutých, pokud to situace vyžaduje. Nad nimi klenuté upravené obočí, mezi kukadly pršák posetý hromadou výrazných pih, rozesetých i po lících. Plné růžové rty našpulené ve věčném nesouhlasu, spodní často rozkousaný tím, jak do něj zatíná zoubky, když je nervózní nebo nad něčím neúnavně přemýšlí.
Tato mladá dáma, kterou oslovují různými zkomoleninami jejího jména, až pro ni přichází v úvahu představovat se zdrobnělinou ‚Jacky‘, je dokonalým příkladem někoho, kdo hledá i v té po okraj nenávistí naplněné osobě špetku dobra, kterou je třeba rozdmýchat a vytáhnout na světlo. Složitou povahu u ní nikdo hledat nemůže a vlastně ani nesmí – nezdá se býti jednou z těch komplikovaných femme fatale, jejichž blízkost způsobí zkrat v mužském mozku a přítok krve obsluhuje tu část, která se obvykle nachází skrytá pod látkou kalhot. Jistě, sama se umí vyšvihnout a po jejich vzoru působit jako ztělesnění snů, na druhou stranu dokázala svými nejistými gesty dát najevo, že se po tomto jevišti nepohybuje dlouho a osobitá ženskost zůstává zdůrazněna pouze maskou utkanou z iluzí, falše a klamu, k nimž se uchylují novináři bažící po pravdě. Čistá dobrota srdce ze sytě modrých očí, pohrávajících si s azurovým mořem karibských ostrovů. Na svět pomrkává poměrně plachým pohledem děvčete, které si je až příliš dobře vědomo moderního pojetí ženy: silné, soběstačné bytosti se sex-appealem na rozdávání. Takové, která se po válce musí obejít bez muže a tuto úlohu zvládá na výbornou. Jacky byla do této pozice uvedena spíše nešťastnou náhodou, když se její manžel stal obětí pouličního konfliktu a skončil zastřelený a ubodaný ve špinavé uličce West Side. Jacky je totiž všechno, jen ne charakterní pojetí nezávislé ženy s ostrými lokty, ačkoliv poslední roky se už dokázala obejít bez muže až snad na dvě výjimky – otce, bývalého italského mafiána, který zanechal své práce a odešel na odpočinek, a syna, brzo slavícího sedmý rok života.
Sama se nezdráhá odpustit… prakticky vše. S mizivou pravděpodobností existují určité meze, jenž hovoří o opaku. Navzdory tomu si ale každý v jejím okolí může blahopřát, neboť na ně nenarazila. Ne v hloubi své hlavy, kde se sice snoubí racionalita se základními mateřskými pudy. Stále se tu však nachází dostatek prostoru pro malou naivní holčičku věřící ve šťastné, dlouho očekávané konce. Pokaždé, zas a znova, ač ví, že by neměla, hledá na lidech to nejlepší, tu jiskřičku dobrá, co vede k ospravedlnění pro jejich činy – trauma z minulosti, psychická porucha, to je jen střípkem pro všechno, co může být vysvětlení pro hrozné, někdy možná i nelidské činy. A Jacky každý z těchto argumentů použije, aby se na někoho nemusela dívat skrze prsty. Snaží se pochopit bez odsouzení, nesouhlasí s předsudky a raději pátrá po pravdě ukryté v několika vrstvách, což jí pomáhá i v kariéře novinářky, ač si tím čas od času přivede do života tak akorát trable. Pokouší se pochopit, proč onen člověk tak učinil své rozhodnutí a co ho k tomu vedlo, ač se to někdy zdá nemožné. Sama si připomíná vlastní útěk před minulostí a ty chabé důvody vedoucí k iracionálnímu rozhodnutí.
Mnohokrát se spletla. Mnohokrát byli tito lidé, kterým se snažila pomoci, nevděční a její pomoc krutě odmítli. Nebo hůř, zneužili, a Jacky tak schytala kopanec od života přímo do žeber, do žaludku, do slabin. Odradilo jí to někdy? Ne. To by se pak stěží dalo mluvit o silné vůli. Jacky totiž dokáže být pořádně tvrdohlavá, když se za něčím stojí. Aby vás upokojila, možná vám něco odsouhlasí, ale sama pro sebe si bude brblat a věřit své verzi, ačkoliv pár pochybností se jí kupodivu připlete pod nohy a rusovláska se zamotá do spleti tvořenou záhadami a uvažováním nad novým přístupem k celému problému. Za druhé vlastní celou řadu zásad, jejichž obsah se snaží dodržovat a nikdy neporušit. Zabít? Nikdy. Možná žije ve světě, kde je přirozeností u sebe nosit revolver a vytáhnout ho na každého, kdo se zachová poněkud nevhodně, ale už jen představa, že by jí něco takového hnízdilo v kabelce, ji nutí zachovávat si chladnou hlavu a odepírat tuto možnost. Ublížit? Jen v nejkrajnějších podmínkách, když by šlo o život. O její? Možná. Hlavně však o existenci drobného chlapečka, sotva šest let starého syna, jehož se před špatnostmi světa pokouší bránit s hrdostí matky lvice.
Nikdy nebyla žádnou hrdinkou a jeden se nemůže divit. Dokáže být překvapivě silná povahově, věrná až za hrob, že nikdy nezradí – ví, že nesmí. Nechce. Pak by přeci upustila ze svých zásad a co by drželo její život pohromadě? Co by mu dávalo řád? Nic. Fyzicky? Fyzicky je to bída a jediné, co ji chrání, je štěstěna zaručující, že za celý její krátký život se Jacky nestalo nic horšího než… neštovice a angína. Ale co kdyby se jednalo o někoho jiného než je její malý Danny? Dokázala by dělat šílenosti, zahodit podstatu lidskosti vedenou pudem sebezáchovy? Snažila by se dotyčnému pomoci za cenu toho, že jí samotné bude ublíženo? Ví, že ano. Ve skrytu duše si dokáže něco podobného přiznat s těžkostí kamenů uleželých na srdci, ač by nahlas tvrdila, že dokáže být natolik sobecká, aby chránila pouze sebe a svého syna. Dbá na ostatní a na sebe ne, protože věří, že každý dobrý skutek se po zásluze vrátí a že svět by stál za nic, kdyby si lidé odmítali pomoci. Za třetí nedokáže být typickým představitelem svého druhu, což je občas na škodu. Chyba, kterou mnozí zneužívají. A Lú? Nechá se, bůh ví proč. Snad jen aby měli radost a právě tato krutá pravda ji čas od času nechává topit se v slzách, ublíženosti a lítosti, které zahání s nadějí upínající se k dalšímu dni. K lepšímu zítřku. V tomto se řadí k nenapravitelným sníkům a idealistům, mnohdy ztracená ve svém světě. Optimismus si dokázal probojovat své místo na výsluní také – povětšinou září pozitivní energií, ač mnohdy zmatenou, a na tváři jí při vstupu do obchodu nebo kavárny hraje malý veselý úsměv. Protože dívat se na svět šedě? To by o své ideály pěkně rychle přišla.
Věří na pravou lásku, na pocit tak silný, že by pro něj udělala vše, jen aby mohla protáhnout o něco dýl ten bolestivý tlukot srdce narážejícího do žeber. Na zamilované pobláznění, díky kterému se bude culit jak malý blázínek, lítající v tom až po uši. Problém je, že tento svět dává pramalou možnost utvořit si vlastní román. Dnešní době vládne krutá ideologie, kdy dívky mnohdy hledají jen flirt a muži zas zábavu na jednu noc. Prožila pár románků, žádný však nedopadl tak dobře, aby někam vedl k dlouhodobému vztahu – snad až na jeden. Jeden, který v jejím srdci zanechal díru několikanásobně přelepenou kobercovkou a z něhož vzešlo štěstí i připomínka osudného vztahu, její malý Danny. Není dne, kdy si na zesnulého manžela nevzpomene, kdy se nepokouší vytěsnit vzpomínku na něj z hlavy. Její chování s muži? V kostce se dá zařadit jakožto ztracený případ. Obvykle zčervená ještě dřív než promluví, a když se tak stane, akorát se zakoktá při pohledu do jeho očí. Začne popotahovat košili nebo kabát, co má na sobě – ať už se jedná o kousek z její vlastní sbírky či kusem oděvu dotyčného muže, hrát si s pramínkem vlasů, že vypadá, jako by v další chvíli měla utéct. Dokonale ztracená, ještě než přijde na slova. A lichotky? Ty přijímat neumí. Místo toho dál rudne a koktá, vůbec ne jako mladá dáma.
Miluje hvězdy. Je schopná prosedět na pavlači půl noci a prostě jen pozorovat noční oblohu, šeptem si opakovat souhvězdí jako vlastní soukromou mantru. Za každou hvězdou hledá její vlastní příběh, stejně jako tomu je s jejími příběhy. Hudba se také stala její součástí. Hraje na violoncello staré klasiky, zasněná, ve svém světě, který jí hudba přináší. Ale krom toho? Broukání oblíbených songů spolu s praskající deskou vyhrávající na starém, otlučeném gramofonu. Pokud by ji měla symbolizovat květina, pak jedině vlčí mák, jehož lehká, snad možná trošku vtíravá vůně, doprovází Jacky na každém kroku. Nenapravitelně mlsá ve dlouhých chvílích u knihy – obvykle zamilované, jak jinak, ovšem obvykle klasiky, nikoliv degradující červené knihovny – na lžičce arašídové nebo čokoládové máslo. Obecně miluje čokoládu. Nikdy ji nezahlédnete v ničem jiném než v sukni nebo šatech. Obvykle s vysokým pasem, patřící do současné módy. Vzorované – puntíkaté, proužkované nebo květované, na tom nesejde, v pastelových, ale veselých barvách. A pak? Drobnosti. Cinkot zvonkohry při větrném dnu, západ slunce na obzoru, svíčky, barvy impresionistických obrazů, mašle a květiny do vlasů, smích jejího malého chlapečka… Drobnosti, které tvoří svět.
Rok 1918 – První světová válka, pohlcující střední část Evropy, doznívá s posledními podpisy smluv uznávajících konec nerozvážného konfliktu. Do toho neradostného světa, zpustošeného bojem o moc a vůdcovskou pozicí, se narodilo malé děvčátko dvěma prapodivným rodičům – zdravotní sestře, jejíž kořeny sahaly hluboko do skotských vysočin, a otci italského původu, bývalému mafiánovi. Nepatřili mezi výkvět společnosti ani na jedné straně bariéry, na druhou stranu alespoň měli klid. Po Giovannim se nikdo nepídil, pokud se nerozhodl vyvolávat konflikty a protiřečit si s vnitřními pravidly mafiánských rodin sídlících v italské Neapoli.
Jednalo se spíše o románek, letní žhavou láskou, která skončila dřív než začala. Krátce po Jacquelinině narození, téměř necelé dva měsíce, se její matka stala obětí při jednom vyřizování si účtů. Ani ne tak zbloudilá kulka jako nešťastné odstrčení, pád na ostrý roh stolu v kavárně Campitelli, následujícím krvácením do mozku. Byla mrtvá ještě než někdo stačil poslat pro zdravotníky. Tehdy… Tehdy Giovanni zahodil za hlavu vše, co mu doposud bylo milé, co znamenalo rodinu. Snad až na pomstu, neboť příbuzným mafiánských rodin se neubližuje, natož se nezabíjejí – ač nešťastnou náhodou. Na krvavou přestřelku zapomeňte. Bylo to rychlé, jednoduché, téměř milosrdné, ačkoliv bolest v srdci mladého muže s novorozencem na krku nepolevovala.
V Neapoli nezůstal dlouho, ani nemohl. Ulice mu připomínaly procházky se Rose, její smích, když se ho snažila naučit jezdit na kole a on si pokaždé nehezky natloukl kolena, že ho byla nucena ošetřovat. Kdo ví, jestli to byla láska, co ho napůl zlomila, nebo vize dalšího narychlo ukončeného vztahu. Opustil domovinu a vydal se pryč. Prve procestoval Španělsko s Francií, ale nikde se na dlouho neusídlil. Všude tomu chyběla ta italská jiskra, to rodinné pouto plné nevyřčených možností zastřelit svého nejlepšího přítele, pokud se to bude zdát vhodné.
Když bylo Jacky deset let, odstěhoval se s ní do Ameriky, pryč z Evropy. Díky spojenectví s italskými mafiánskými rodinami, předně v New Orleans a New Yorku, měl dveře do těchto měst více než otevřené – dávali na něj i na jeho malou holčičku pozor, nerýpali se v jeho minulosti a několikrát se mu do života snažili vměstnat i nějakou tu ženskou. Pár románků sice nikoho nezabilo, ale Giovanni se už neměl k tomu, aby lámal děvčatům srdce, zvlášť, když se později projevila artritida spojená s bolestmi kloubů. Zatímco Jacky projevovala dar na pohyb a tanec, její otec raději zůstával v houpacím křesle, kde si četl nebo prohlížel stará fotoalba.
Éra spisovatelky započala vcelku brzo, kolem dívčiných dvanácti let. Na střední byla tou, kdo zaštiťoval ročenku a dodávala jí materiálu. Psávala hlavně do školních novin, prve jenom obyčejné sloupky vtěsnané do rohu, později díky talentu prorazila a účinkovala i na prvních stránkách s tučnými titulky. K přiloženým fotografiím, působícím jedinečným dojmem díky umu nadaných spolužáků, vyprávěla příběh skrytý v černobílém obrázku. Své výtvory vlepovala do sešitů pro pozdější časy, inspirovaná vidinou příležitostného úniku z obyčejného prostředí, kde by byla zaškatulkovaná jako jedna z těch, které skončí u plotny s barevnou zástěrou a ven se podívají maximálně tak při nákupu potravin. Po škole získala vcelku rychle stáž v místních novinách – hlavně na přímluvu jednoho z otcových přátel, ač jí důrazně bylo vysvětleno, že nemá strkat nos do věcí, po kterých jí nic není. Zkoušela to – přehlížela menší přestupky, klopila zrak pokaždé, když viděla lichváře, jak si vybírají dlužné částky od těch, kterým banka odmítala půjčit kvůli hospodářské či burzovní krizi.
Vysokou školu si i přes skvělý prospěch nemohla dovolit, neboť její otec byl na dceři finančně závislý od doby, co ho vyhodili z účetnické firmy kvůli krachu. A netoužila se tam dostat na úkor nějakých přímluv, jako tomu bylo naposledy – znamenalo by to hledět si svého a nanejvýš tak sledovat lakované střevíčky namísto svého okolí. Poprvé se rozhodla přestěhovat, ač se otci taková myšlenka příčila. Po jedné hádce se tak stalo – Jacky si sbalila kufr a odcestovala. Prve do New Yorku, kde nevydržela ani tři měsíce díky vysokým nájmům a příšerné práci servírky, podruhé do Empire Bay, kde s téměř potupným uprošením získala post asistentky jednoho z místních novinářů. Práce to byla podobně mizerná jako v kavárně, ale aspoň se ocitla v kruhu, který jí byl milejší. Pracovala dlouho do noci, pročítala si vydané články, později se pokoušela ze svého šéfa vydolovat i několik typů, které by jí pomohly do začátků. Několikrát se zkusila hlásit na volné místo reportéra, pokaždé pohořela se slovy, že není ‚dost dobrá‘ případně se sexistickým předsudkem odporu k ženskému pohlaví na takovou práci. O to více se šprajcla, což vedlo k tomu, že podplatila jednoho z editorů, aby jí zkusili vecpat článek, při které zdrbla mužské pohlaví a jejich zastaralé názory na práci žen ve firmách. Nezískala nijak převratný úspěch, hlavně ne u mužů, kteří si klepali na čelo, ovšem odvaha dopustit se takového přestupku i za riskování ztráty zaměstnání? To už bylo něco jiného. Přijali ji – dostávala méně než jakýkoliv jiný novinář, na druhou stranu konečně uplatnila své kvality.
Přesně tehdy jí do cesty vstoupil osudový muž, Lorenzo D’Angelo a jeho šarm, který jí stáhl do křovin a dal mladé ženě zapomenout na okolní svět. Uhranul ji, okouzlil… Ať už by setkání s ním popisovala jakkoliv, byla by si i po letech jistá, že by se nedokázala ubránit těm čokoládovým očím, klukovskému úsměvu s nádechem rebélie a způsobu, jakým ji oslovoval. Propadla mu celým svým srdcem a ačkoliv si to prvních několik měsíců odmítala přiznat? Zamilovala se. A také si zahrávala s ohněm. Dál psala, ale tentokrát se předmětem článků stal právě Lorenzo, jeho myšlenky, nápady a minulost, po které pátrala. Po jeho boku prožívala ty nejkrásnější chvíle svého života a věřila, že štěstí ji už jen tak neopustí. Alespoň do chvíle, kdy zjistila, že je těhotná. Prvotní šok se změnil v čirou hrůzu a nepochopení, jak podobnou záležitost přednést muži svého srdce. Euforickou radost střídaly záchvaty hlubokých depresí. Jak bude reagovat? Jak se k celé situaci postaví? Opustí ji? Co když jí navrhne, aby dítě někde nechala? Co když si bude jejich dítě chtít nechat on sám? A jak to přijme jeho rodina? Tolik otázek, tolik různých odpovědí, kterých se bála. Které toužila slyšet asi stejně jako se odmítala postavit čelem k nastávající situaci. Tehdy se zdálo jako jediné rozumné řešení… útěk. Sbalit si věci a bez jediného slova rozloučení opustit byt, zanechat za zády život, o jakém sní každá dívka. Nechat za sebou muže, jehož jméno by ráda přijala za své, ale obavy z následků jí dovolovaly pouze uhánět a neotáčet se.
Zastavili ji – jeho rodina, jeho příbuzní, všichni, kdo s ním měli co společného. Nedovolili jí ani překročit hranice Empire Bay, namísto toho se jí pokoušeli držet doma, vyzpovídat a vyzjistit, kolik toho na ně ví. Tehdy ještě netušila nic moc, tápala, ale oni jí brzy popostrčili po správné cestě. Zapletla se s mafiánskou rodinou, zamilovala se do jednoho ze synů zdejšího kápa. Že Lorenzo není obyčejným úředníkem, za kterého se vydával. Netušila, co teď, v útěku jí bránili, rozmlouvali jí ho po dobrém než se vytasí s těmi špatnými možnostmi. Nakonec, přitlačená jejich výhružkami ke zdi, souhlasila. Nejen s pobytem v Empire Bay, ale též se svatbou, po níž bude přijata do milující rodiny D’Angelo. Vyprosila si jen jednu věc – navštěvovat svého otce, což se brzy stalo bezpředmětným, neboť ho nechali přestahovat za ní. Dál se věnovala reportérské činnosti, značně omezená v pohybu i možnostech, kterými by se mohly její články upírat.
Vše se změnilo až roku 1940. Její manžel se pokoušel prosazovat v rodinných setkáních a poradách, jimž se Jacky ze všech sil vyhýbala. Snažil se na otce udělat dojem a jedním z těchto špatných rozhodnutí bylo i urovnat spor mezi nimi a rodinou Morelli, se kterou se vlekly dlouholeté spory hlavně co se obchodování s alkoholem a tabákem týkalo. Až o dva dny později se zjistilo, že ho někdo několikrát střelil do hrudníku a pobodal v oblasti břicha a krku. Neměl šanci přežít. Z Jacky se stala vdova a ačkoliv ji nevyhnali, vztahy tak trochu ochladly. Možná i proto jí nechali odcestovat na Kubu v roli investigativní reportérky, když se rozhořely spory a následky útoku na Pearl Harbor. Dannyho, jejího syna, si ponechali jako záruku, kdyby se rozhodla prásknout do bot a vykašlat se na ty, kteří nad ní drželi ochrannou ruku, když přišlo na jisté neortodoxní myšlenky v článcích pravidelně vycházejících v místních novinách.
Roky strávené v Havaně to byly veskrze zajímavé – seznámila se s nemalým množstvím pilotů, ať už přímo amerických nebo britských, setkala se i s Hemingwayem a jeho budoucí ženou Marthou Gellhorn, která jí inspirovala pro psaní válečných příběhů, hlavně co se jednotlivých vojáků týkalo. Několik románků jí potkalo i zde, ač se nikdy nestala promiskuidní ženštinou a naštěstí jí nepotkalo další těhotenství – pouze jednou a to potratila brzo po zjištění. Až teď v zimě, na přelomu roku 1944 a 1945 se vrátila zpět do Empire Bay pro svého syna a otce, které zde zanechala. Nejistá si tím, kolik se toho změnilo a zda bude přijata zpět nebo se navždy stane vyvrhelem v očích společnosti.
Syn Daniel D’Angelo Otec Giovanni Manzoni